dlažba

Nejstarší doklady o částečném dláždění ulic pocházejí ze 13. století a byly zjištěny při provádění archeologických výzkumů. Jako materiál byl pro zpevnění povrchu používán drobnější říční štěrk, který byl volně rozsypán po upravené ploše a po sešlapání doplňován. Místy lze předpokládat i dobové užití organického materiálu, např. slámy nebo svazků slabších větví.

Narůstající nároky na hygienu vedly postupně ve 14. a zejm. v 15. století k systematičtějšímu udržování povrchu ulic a náměstí, které bylo někdy nařizováno přímo panovníkem. Václav IV. Lucemburský (1361—1419) tak 1390 udělil městu právo vybírat dávky určené mj. přímo na opravu cest ve městě. O udržování a opravě ulic se lze dovědět i z jednotlivých zpráv v 15. století. Nejrozšířenějším způsobem úprav se stalo dláždění velkými valouny, které se udrželo až do 19. století. Valouny byly ukládány do pískového podsypu a trasa komunikace byla spádována pro urychlení odtoku vody ke středu nebo k jednomu z okrajů. Stejný materiál nebo kamenné plotny byly použity pro dláždění prostor pod loubími měšťanských domů, v novověku pak i chodníků.

Rozvoj dopravy spojený s používáním těžších dopravních prostředků částečně podmínil v 1. pol. 20. století intenzivní nahrazování starší nerovné valounové dlažby nebo prašných cest dlažebními kostkami z různého druhu kamene, někdy skládanými do geometrických obrazců. Klidové plochy nebo plochy s malou intenzitou dopravy byly dlážděny kombinací různobarevných kamenných kostek a kamenných ploten, ojediněle byly používány pouze kamenné pásy a plotny (část Senovážného náměstí v 70. letech 20. století).

Atypická keramická dlažba byla použita ve 30. letech 20. století Pavlem Janákem (1882—1950) při předlažbě náměstí Přemysla Otakara II. V posledním desetiletí 20. století byla v historickém centru v podstatné míře obnovena kamenná dlažba, nově se využívá zámková dlažba.