dominikáni

Nazýváni jsou podle svého zakladatele svatého Dominika Guzmána (asi 1173 až 75—1221; kanonizován 1233). Řád byl založen 1215, o rok později schválen papežem Honoriem III. (asi 1150—1227). Jde o řád kazatelský a misijní, kladoucí důraz též na život v chudobě podle vzoru apoštolů a na celoživotní studium členů řádu. Mnozí z nich úspěšně působili na středověkých univerzitách. Záhy se tento mendikantský řád rozšířil po celé Evropě; nejpozději 1226 přišli i do Čech, kde se usazovali zejm. v nově zakládaných městech. Roku 1301 byla ustavena samostatná česká řádová provincie. Dominikánský konvent v Českých Budějovicích vznikal současně se založením města. Celá stavba kostela a konventních budov byla dokončena ve 14. století. Roku 1381 bylo při klášterním kostele založeno Bratrstvo Nanebevstoupení Panny Marie. Budějovický klášter též požíval výsady tzv. Zlaté mše (mariánská mše na Bílou sobotu před rozedněním), jejímž účastníkům byly udíleny 140 denní odpustky. V letech 1410—1411 byl do kláštera slavnostně přenesen milostný obraz Panny Marie Budějovické.

I v Českých Budějovicích se dominikáni těšili přízni jak okolní šlechty, tak městského obyvatelstva. První šlechtická donace Přibíka z Pořešína je z 1312, další, byť nepříliš četné, následovaly po celé předhusitské období. Měšťanské aktivity lze v této oblasti v pramenech sledovat, s výjimkou donace rychtáře Mikuláše Klarice 1349, až v závěru 14. století, kdy nabývají značné intenzity. Ta přetrvala do počátku 15. století.

První dominikáni, podle tradice prý v počtu jednoho sta, byli do města uvedeni prvním převorem českobudějovického konventu J. Librariem. Ten zdejší klášter spravoval do 1281, kdy zemřel v pověsti svatosti a byl pochován v kapli svatého Vavřince do hrobu umístěného v nice v jižní stěně trojlodí kostela Obětování Panny Marie. Ještě v 18. století byl uctíván jako blahoslavený. K vynikajícím členům konventu dále patřil i Jindřich Budějovický, autor traktátu proti přijímání pod obojí, provinciálové Ondřej a Mikuláš, dlouholetý zpovědník krále Vladislava II. Jagellonského (1456—1516), Bartoloměj Raumensattl († 1522) a M. Schichelius. Dominikáni kázali, zpovídali, zaopatřovali nemocné, zaváděli různé pobožnosti, a tím se stali konkurencí farnímu duchovenstvu, s nímž se dostali do sporu zejm. o štolu (poplatek) za pohřby.

Morové rány, které postihovaly město, se nevyhnuly ani dominikánům; 1520 zemřel značný počet řeholníků, noví nepřicházeli a nakonec zbyl v klášteře pouze převor Bernard Bursatoris († 1548). Po jeho smrti konvent jakožto církevní instituce dočasně zanikl. Ferdinand I. (1503—1564) svěřil správu kláštera městské radě. Všechny cenné věci, knihy a listiny byly přeneseny na radnici a bohoslužby v klášterním kostele konali světští kněží. Tento stav se udržel do 1587, kdy se řeholníci vrátili. Převor Vincenc Bolzanus a jeho nástupci museli vynaložit značné úsilí, aby získali nazpět rozchvácený majetek a postupně uvedli klášterní život do normálního stavu.

Dne 18. 12. 1784 byl českobudějovickým dominikánům přečten patent, na jehož základě byl jejich konvent zrušen a 9. 4. 1785 museli klášter opustit. Někteří přešli do diecézní duchovní správy, přestárlí členové řádu byli dáni na odpočinek. Písemnosti a cennější věci byly odvezeny do Prahy, zbývající vnitřní zařízení bylo rozprodáno. Do uprázdněné budovy se nastěhovali nejprve piaristé, 1871—1885 spravovali klášterní kostel duchovní z městské fary a poté až do 1950 se dominikánský konvent stal sídlem koleje redemptoristů. Na počátku 20. století se dominikáni do Českých Budějovic nakrátko vrátili, když 1916—1923 působili při kostele svatého Jana Nepomuckého na Lineckém předměstí