Průcha Karel František

Narodil se v rodině úředníka na buquoyském novohradském panství. Gymnaziální studia absolvoval postupně ve Slaném, Plzni a v Praze na Novém Městě, 1833 vstoupil do arcibiskupského semináře v Praze, který s krátkým přerušením ukončil 5. 9. 1841 kněžským svěcením. Po krátkém kaplanském působení (1841—1843) nastoupil na teologickou fakultu v Praze, kde 1847 získal doktorát teologie. V arcibiskupském semináři 1847—1859 působil jako spirituál a rektor. Od 1859 byl členem pražské Metropolitní kapituly u svatého Víta, 1871 byl ustanoven pražským světícím biskupem. Biskupské svěcení mu bylo uděleno 16. 4. 1871 pražským arcibiskupem, kardinálem Bedřichem Janem Josefem Celestinem ze Schwarzenbergu (1809—1885) a od 1872 zastával úřad generálního vikáře pražského arcibiskupství. Publikoval zejména v Časopise pro katolické duchovenstvo i knižně. Jeho příručky o problematice zpovědi se dočkaly mnoha vydání v češtině i němčině.
Byl nominován na post sídelního biskupa v Litoměřicích, Brně a Hradci Králové. Realizaci zabránily vedle jeho zdravotního stavu i výhrady německých nacionalistů vůči jeho českému původu. K 21. 5. 1883 jej jmenoval František Josef I. (1830—1916) českobudějovickým biskupem, ale ještě před papežským potvrzením sám ze zdravotních důvodů požádal císaře 22. 7. 1883 o zproštění tohoto úřadu a 1. 8. panovník jeho žádosti vyhověl. 
Asi již od 1862 trpěl vážnou duševní chorobou, jejíž zhoršení nakonec vyústilo v sebevraždu skokem z oken arcibiskupského paláce 23. 10. 1883. Byl pohřben v Praze na Olšanech do kněžské hrobky, kterou nechal na svůj náklad zbudovat pro pražský klérus. 

Byl nositelem řady ocenění, mj. 1878 byl jmenován prelátem–asistentem papežského trůnu a římským hrabětem, 1881 se stal komturem řádu Leopoldova. Protože nebyl papežem v úřadu biskupa potvrzen ani intronizován, tudíž se neujal výkonu funkce sídelního biskupa, není uváděn v oficiálním seznamu českobudějovických biskupů.