ZAVŘÍT MENU

cechy

Sdružení příslušníků jednoho nebo několika příbuzných řemesel.

Po založení města Českých Budějovic (1265) přicházeli s prvními obyvateli i řemeslníci. Postupně vzrůstal jejich počet i specializace. Dílny byly rozmístěny tak, jak je měšťané zakoupili. Jen některá řemesla se z praktických důvodů (vysoká spotřeba vody, náročnost na prostor, hlučnost, nebezpečí požáru) soustřeďovala do určité části města nebo do jedné ulice. Rozvinutá řemeslná výroba stačila krýt běžné požadavky obyvatelstva a v některých oborech umožňovala i prodej výrobků mimo město.

Příslušníci téhož řemesla a příbuzných odvětví se zprvu spojovali v náboženská bratrstva, z nichž se pak vytvářela sdružení s vlastní samosprávou, tj. cechy. Byly určeny k ochraně práv členů a zajištění jejich prosperity. K tomu sloužilo omezení počtu mistrů na přiměřený stav, vytvoření stejných odbytových podmínek včetně kontroly kvality a množství, odstranění konkurence cizích řemeslníků. Prosazení různých práv usnadňovala účast členů cechů v městské radě a uplatňování vlivu na její rozhodování. Napomáhala tomu také panovníky udělovaná městská privilegia.

První byly ve městě ustaveny cechy krejčích, řezníků a soukeníků, doložené již ve 14. století výsadami českých králů. Postupně k nim přibývaly další, sdružující řemeslníky příbuzných oborů, které se při zvýšení počtu mistrů oddělovaly v samostatné cechy. Představitelé jen málo zastoupených řemesel se sdružovali ve společném, tzv. velkém cechu (rajcech). Roku 1514 bylo v Českých Budějovicích 43 řemesel a živností s 253 mistry. Nejpočetnější byli řezníci (44), sladovníci a sládci (30), krejčí a soukeníci (po 15), ševci (13), koželuzi a rybáři (po 11). Naopak barvíři, soustružníci, řemenáři, mečíři, hodináři, pasíři, provazníci a malíři byli zastoupeni jen jediným mistrem.

Konkrétní data vzniku cechů většinou nejsou známa, jen u zlatníků a malířů je jisté ustavení 1496. Nejvyššího rozvoje dosáhly v průběhu 16. století. V oboru výroby potravin existovaly cechy řezníků, pekařů, mlynářů, sladovníků a rybářů. Textilní výrobou a odíváním se zabývaly cechy krejčích, tkalců, soukeníků, barvířů. Zpracovávání kůže se věnovaly cechy kožešníků, kloboučníků, měšečníků, koželuhů a sedlářů spolu s řemenáři. Zpracovatelé kovů vytvořili cechy mědikovců, kovářů s koláři a zámečníků. Společný cech měli zedníci a kameníci. Další řemesla sdružovaly cechy malířů, zlatníků a řezbářů, k nimž se připojili také sklenáři, mydláři a svíčkaři, voskaři, hřebenáři a cech kramářů, kupců a obchodníků. Až po 1600 jsou doloženy samostatné cechy punčochářů, sedlářů, tesařů a hrnčířů; ještě později vznikly cechy rukavičkářů a knihařů spojených s knihtiskaři. Celkem byli českobudějovičtí řemeslníci organizováni v 32 cechách. Každý měl svou samosprávu v čele s cechmistrem, členy byli mistři, tovaryši a učedníci, patřila k nim také bratrstva sdružující vdovy a nejbližší příbuzné zemřelých mistrů. Jen některé cechy přijímaly také členy z širšího okolí. Činnost se řídila psaným pořádkem (artikuly), potvrzeným městskou radou nebo panovníkem a podle potřeby vylepšovaným. Na cechovních hromadách byly projednávány aktuální záležitosti, přijímáni noví členové a vystavovány výuční a mistrovské listy. K agendě patřily cechovní knihy, seznamy členů s datem přijetí a rejstříky příjmů a vydání. Každý cech měl svou cechovní truhlici k úschově artikulů, privilegií a písemností, pečetidla a hotovosti z poplatků a pokut. Členové se povinně účastnili mší a pohřbů svých členů.

Cechy se od sebe odlišovaly počtem a zámožností svých členů. Odrazem vážnosti jednotlivých cechů bylo jejich ustálené pořadí při slavnostních církevních průvodech. Zahajovali je řezníci s cechovní korouhví, následovala další řemesla podle pořadí dodržovaného cechu v Praze. Poslední byli kramáři, ačkoli spolu s kupci patřili k nejbohatším měšťanům. Některé bohaté cechy, řezníci, soukeníci, krejčí, kováři a koláři, měly ve farním nebo klášterním kostele vlastní oltáře, které samy vydržovaly z odkazů a příspěvků svých členů.

V dalších stoletích se cechy svou uzavřeností a obavou z konkurence postupně stávaly brzdou rychlejšího zvyšování výroby. Stát v zájmu rozvoje hospodářství začal zasahovat do jejich organizace. Od 1708 bylo potvrzování cechovních stanov vyhrazeno jen panovníkovi, 1739 došlo k vydání generálních, pro všechna cechovní společenstva závazných artikulů. Roku 1859 byly cechy zrušeny; nahradila je živnostenská společenstva, která se udržela až do poloviny 20. století. 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

hodinářství    |   řemesla a živnosti    |   sladovnictví 

AUTOR:
Karel Pletzer

LITERATURA:
  •      BURIAN, Miroslav. Vznik a vývoj cechu řezníků v Českých Budějovicích. V Českých Budějovicích: nákladem Společenstva řezníků a uzenářů v Českých Budějovicích, 1934. 67 s.

  •      HUYER, Reinhold. Zur Geschichte der Budweiser Fleischhacker Zunft. Budweiser Zeitung. 1924, roč. 64, Nr. 52.

  •      HUYER, Reinhold. Zur Geschichte der Budweiser Zünfte. Budweiser Zeitung. 1925, roč. 64, Nr. 25—26.

  •      HUYER, Reinhold. Zur Glockenweihe in der Altstädter Kirche. Budweiser Zeitung. 1927, roč. 67, č. 46.

  •      PLETZER, Karel. Českobudějovičtí zlatníci, malíři a řezbáři na přelomu 15. a 16. stol. In: Jihočeský sborník historický 1994. České Budějovice 1994, roč. 63, s. 15—22.

    [s. 15—21.]