Wortnerův dům

Dům měl původně židovského majitele, jak bylo v této ulici obvyklé. Prvním známým majitelem domu byl koncem 15. století David, syn Jakuba Černého. V důsledku pogromu proti Židům na přelomu 1505—1506 přešel dům zřejmě do rukou některého křesťanského obyvatele. V letech 1522—1523 je uváděn soukeník Vincenc Weinwurm. Od dalšího majitele Floriána Grienpecka získal dům za 130 kop grošů 1543 Vavřinec Eychinger. Roku 1544 jej však prodal Janu Kornauerovi za 160 kop. Buď on, nebo pravděpodobněji sladovník Matěj Kelbl později přikoupil ještě sousední parcelu a zahájil rozsáhlou přestavbu, která v letech 1558—1559 propůjčila měšťanskému dvojdomu vnější podobu městského renesančního paláce. Tuto typologii připomíná specifické piano nobile, ze základní hmoty domu vynesené na krakorcích a otevřené pěti velkými pravoúhlými okny, rámovanými tmavou paspartou. Průčelní atika, za níž se dnes nacházejí střešní vestavby, původně za všech stran zakrývala negativně sedlovou střechu se středovým úžlabím pro okapní svod. Atika je zakončena krenelováním, výtvarným prvkem cimbuří a nárožních věžic se střílnami, který simuluje obrannou funkci stavby. Zatímco fasáda oba původně samostatné domy sjednotila, přízemní část i vnitřní uspořádání stále prozrazují dvě odlišně rostlé stavby. Rozlehlý mázhaus, jímž se do budovy vstupuje a který umožňuje průchod do dvora a po schodišti i do prvního patra, má valenou klenbu zdobenou ve vrcholu ornamentálním hřebínkovým pásem s opakujícími se motivy čtyřlistů, sférických kosočtverců a jednoduchých křížů. Vstup do reprezentativního patra umocňují na klenbě předsíně nad schody štuková dekorativní hřebínková růžice a slunce s obličejovou maskou. V navazující velké místosti se třemi okny v zaklenutých nikách se částečně zachoval dřevěný záklopový strop, nesený 55 cm vysokými trámy s členitou gotickou profilací. Stejně jako v přízemí, je i v prvním patře napojená místnost původně sousedního domu směrem do ulice zaklenutá, směrem do dvora s trámovým stropem. Obě patra zadního traktu původně sousedního domu s trámovými stropy byla přistavěna v baroku, odtud se vcházelo po pavlači na kamenných krakorcích do dvorního traktu.

Velký požár města 1641 stavbu patrně poškodil, ale nezničil, neboť se zachoval pozdněgotický hlavní portál (dnes replika) a zmíněný dřevěný strop v patře. Roku 1647 dům zakoupil řezník Václav Freyssleben za 300 kop grošů. V dalších letech se střídali různí majitelé, většinou řezníci či pekaři. Od 1860 patřil rodině Wortnerově, která jej vlastnila po několik generací. Ve třicátých letech 20. století své obchody v přízemí domu provozovali Marie Wortnerová s prodejem likérů, výrobce kartáčů Anton Scheicher a brašnář Adolf Hauben. Od poloviny 60. let 20. století byl Okresním podnikem bytového hospodářství připravován památkově necitlivý projekt pro úpravu zchátralého domu na bytové jednotky, ale díky úsilí místního Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody bylo nakonec nalezeno vhodnější využití. Alšova jihočeská galerie zakoupila dům od Oblastní státní meliorační správy 1972. V období 1989—1993 probíhala rekonstrukce domu podle projektu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů pro výstavní účely galerie. Přitom byl z podnětu Krajského národního výboru demolován dvorní renesanční trakt s klasicistními prvky. Dům byl poté přes dvacet let dějištěm pravidelných sezónních výstav výtvarného umění 20. a 21. století z fondu AJG, případně doplněného zápůjčkami z jiných státních i soukromých sbírek.

Kvůli poškození objektu během povodní 2002 a posléze potvrzenému nevyhovujícímu stavu konstrukcí i rozvodů bylo 2012 rozhodnuto o jeho celkové rekonstrukci, která byla zahájena v létě 2018. K roku 2019 byla směrem do dvora citlivě přistavěna část, díky níž se zvětšil prostor multifunkčního sálu v prvním patře a edukační oddělení galerie zde získalo větší zázemí. Proměnou prošel hlavní vstup do domu, podlahové krytiny a byla zpřístupněna střešní terasa, využívaná jako galerie moderního sochařství i odpočinková zóna. Ve střešní části mohla být nově zřízena badatelna a byla sem umístěna část knihovního fondu k umění 20. a 21. století. V následujících letech získaly výstavní prostory v přízemí a prvním patře světlou, v suterénu tmavou paneláž a podlahu, odpovídající charakteru vystavených děl. Roku 2024 byla otevřena stálá expozice středověkého, moderního a poválečného umění, doplňovaná v prvním patře domu krátkodobými výstavami současného umění.