ZAVŘÍT MENU

měšťanský dům

Objekt s obytnou a hospodářskou funkcí.

V prvních desetiletích po založení města byly k obytným účelům budovány objekty považované za stavební provizoria. Zahloubené stavby přibližně čtvercového nebo obdélného tvaru byly zjištěny při archeologických výzkumech na území celého historického centra. Byly umísťovány do střední nebo zadní části městišť, pouze v ojedinělém případě polozemnice respektovala pozdější uliční čáru. V objektech tohoto typu scházejí doklady o existenci otopného zařízení, proto jsou někdy považovány spíše za pozůstatek hospodářského provozu stojícího samostatně nebo pod úrovní podlahy nadzemní obytné stavby srubové konstrukce (např. Plachého ulice, Radniční ulice). Obytná provizoria 2. pol. 13. století, ať již nadzemní srubová či částečně zahloubená, vždy zabírala plochu podstatně menší, než byla celková rozloha gotické parcely. To platí i o nejstarším horizontu zděné zástavby, která se ve městě objevuje asi v prvních desetiletích 14. století.

Jako v jiných městech uplatnily se i zde dva základní typy měšťanských domů. Vývojově starší, označovaný jako průjezdní (komorový), a mladší, nazývaný síňový. Místní stavitelství do vývoje obou typů domů nepřineslo žádný specifický vklad, snad s výjimkou důsledného uplatňování plochostropých sklepů. Obecně je pro oba typy domu charakteristické, že při ulici mají vstupní, výrobní či obchodní a shromažďovací prostory, vzadu pak podsklepenou obytnou komoru, kolem níž vedl průjezd do dvora v zadní části parcely. Díky této dispozici se vytvořily uzavřené domovní bloky přístupné pouze z ulice, do které bylo orientováno vstupní průčelí. Ale např. u domů stavěných na Rynku na dlouhých parcelách byly dvory přístupné vjezdy z rovnoběžných ulic.

Prostorově bohatě diferencovaný dům vzniká asi koncem 14. století. Původně byly domy jednopatrové, jádro domu (zadní komora) mělo zahloubené první podlaží a nad ním obytnou komoru. Ve vztahu k přední části domu vzniklo užitím obytné komory zvýšené přízemí nebo patro, prvotně zřejmě roubené konstrukce. Aby se vyrovnal výškový rozdíl mezi zadním dílem domu, bývala vstupní síň vyšší. Vytvořily se tím lepší podmínky nejen pro hospodářskou činnost v domě (např. šenkování piva u právovarečných měšťanů), ale i uplatnění reprezentativní funkce tohoto prostoru. Z dolní síně se sestupovalo do sklepních prostor, až na jedinou výjimku v Hradební ulici č. 33 plochostropých, a vyjíždělo se z ní na dvůr. Ve výstavnějších domech byly síně dvě, obě v přední části domu, umístěné nad sebou. Do horní se vcházelo schodištěm, z něhož byl současně vstup do patrových místností zadní komory a černé kuchyně. Z dýmné jizby postupně vznikla obytná světnice, která jako jediný prostor v domě byla vytápěna kachlovými kamny. Osvětlovala ji okna obrácená do ulice. To umožnilo její nákladné vybavení nábytkem, čalouny a zdobení stěn malbou a užití řezbářsky bohatě zdobených trámových stropů, na kterých se objevuje i kombinace řezby s malbou. Ke zlepšení tepelných vlastností interiéru se kromě čalounů na zdech používaly v období gotiky renesance vložené dřevěné srubové konstrukce; mohla je překrývat ještě vrstva hliněné omazávky. Dochovaly se např. v Široké ulici č. 37 (počátek 15. století) a v Panské ulici č. 8. Na témže patře se kromě černé kuchyně zpravidla nacházela ještě menší síňka. V zadní části domu byla jedna nebo více nevytápěných komor, sloužících jako ložnice, skladiště nebo sýpky. Z patra se vstupovalo na půdu.

Domy měly nejčastěji vysoké stanové nebo polovalbové střechy, výstavnější domy, zejm. na Rynku, měly střechu skrytou za vysokým štítem. Částečně se takový pozdněgotický štít dochoval na domě v Kněžské ulici č. 10. K pokrytí střech se používaly hlavně šindele a došky. Užití keramické krytiny na gotickém domě není v Českých Budějovicích s určitostí prokázáno. Voda ze střech byla odváděna chrliči na ulici nebo do soutek. Současně se stavbou kamenných domů vznikají od 14. století podloubí, chránící vstupní hospodářsky významnou část domu a současně rozšiřující obyvatelnou plochu patra domu. Ke stejnému účelu byla někdy patra vysazována před uliční čáru na krakorcích. Některé domy byly prodlužovány směrem do hloubky parcely o zadní trakt, např. několik objektů na Rynku. Z gotických měšťanských domů, které se dochovaly v různé míře úplnosti v celém historickém centru, je hodnotný zejm. dům na náměstí Přemysla Otakara II. č. 15, který je doslova lapidáriem pozdněgotických detailů – portálů a okenních ostění. Z objektu pochází středověké vitrážové okno, umístěné původně v kapli, tvořící součást zadního dílu domu. Na náměstí bylo také restaurováno gotické podloubí a dolní síň domu č. 34 s trámovým vyřezávaným stropem a gotické podloubí a vstupní průčelí domu č. 10 s hrotitým portálem a rozměrným sdruženým oknem doplněným nástěnnou malbou. Dispozičně neobvyklý v městském prostředí je pozdněgotický dům č. 36 v České ulici. Je typickou ukázkou vesnického domu přeneseného prakticky beze změn do nového prostředí.

Renesanční přestavby měšťanských domů začínají asi kolem 2. třetiny 16. století. Rozpoznání přesnější chronologie je mnohdy obtížné, protože v prvních desetiletích 16. století se vedle sebe vyskytují gotické a renesační prvky. Stavebně přitom patří renesance k obdobím největšího stavebního vzepětí budějovických měšťanů. Přestože se řada renesančních měšťanských domů nedochovala, víme, že jen na náměstí Přemysla Otakara II. byly přestavěny více než dvě desítky gotických domů a téměř od základu dalších 13 vybudováno nově. Představu o intenzitě stavební činnosti poskytuje veduta J. Willenberga (1573—1613) z 1602. Zachycuje řadu již zaniklých pozdněgotických a renesančních domů. S nemenším důrazem byly přestavovány domy v hlavních obchodních ulicích a posléze i na dalších místech. Dominantním vnějškovým projevem se stalo nové řešení průčelí. Upouští se od plastického členění fasády, všechny výzdobné prvky jsou ploché, prováděné pouze ve sgrafitu. Nejstarší, datované 1557, bylo užito na průčelí Kneisslova domu. Převládá bosáž arkád podloubí a nároží, provedená v perspektivě. Pod římsami se uplatňuje pás s motivem mořské vlny, okna jsou zdůrazněna sgrafitovými šambránami a římsami. Provedení některých motivů vedlo k úvahám o podílu vlašských stavitelů na realizacích renesančních domů (např. V. Vogarelli). Podle dochované dobové kresby severní strany Rynku lze usuzovat, že se ve městě v pozdní renesanci přejímaly nizozemské vzory. Výrazným projevem renesančního stavitelství je uplatnění atiky, vytvářející často iluzi dalších neexistujících poschodí. Typická jsou atiková patra, kombinovaná s vysokou valbovou střechou. Jiným typem je atika obíhající celý objekt, za kterou se skrývá dvojice pultových střech se středovým úžlabím. Nejstarší atiky prozrazují v motivu cimbuří (Wortnerův dům) ještě silné gotické vlivy. Nejběžnějšími se staly atikové římsy s dvojící volutových spon, např. náměstí Přemysla Otakara II. č. 22 a 30, Plachého ulice č. 1. Na římse velkého domu v Krajinské třídě č. 41 bylo užito půlobloučků střídajících se s motivem vlaštovčích ocasů.

V řešení interiéru navazoval renesanční měšťanský dům na gotickou etapu. Hlavním prostorem v přízemí zůstávala dolní síň, sklenutá na střední pilíř nebo řešená jako dvojlodí, která spojovala další místa v domě. Toto uspořádání někdy kopíroval půdorys sklepů, které byly nově zaklenuty, podobně jako velká část původně plochostropých podloubí. Uplatnila se především křížová a hřebínková klenba, někdy doplněná další štukovou výzdobou. Výjimečným nebylo zvýšení domu o druhé patro či jeho rozšíření přikoupením sousedního objektu nebo směrem do dvora. Vyložení patra na krakorce či užití arkýřů je známé již z pozdní gotiky. V patrech jsou časté vyřezávané trámové stropy, které mohly být přizdobeny malbou, především rostlinným dekorem. Uplatnila se nástěnná malba, která byla užívána plynule i v dalším období, jak to dokládá jeden z nejlépe zachovaných interiérů v Krajinské třídě č. 26. K zajímavým patří č. 12 v Plachého ulici s arkýřem na krakorcích, dům č. 22 s manýristickým průčelím v Hroznové ulici, č. 30 U Bílého anděla z 1569 na náměstí Přemysla Otakara II. s dochovanou úpravou interiéru včetně renesančního, malbou zdobeného schodiště do horní síně. Výjimečný je dům č. 31 na náměstí s pavláčkou, umožňující spojení přední a zadní budovy s křížově sklenutou arkádovou lodžií v úrovni prvního patra. Toto řešení je ve městě zcela ojedinělé.

Vybavení domu movitými předměty bylo stejně jako jeho stavební podoba závislé na hmotném statusu majitele. Výbava měšťanských domů je rekonstruována zejm. podle závětí a pozůstalostních inventářů.

Jako řemeslnická dílna byla nejčastěji zařízena podstatná část přízemního prostoru dolní síně. Řemesla náročná na velikost pracovního prostoru, např. bednáři a koláři, se provozovala v zásadě ve všech přízemních prostorách: v dolní síni, v přilehlých komorách i na dvoře, kde bylo místo k uložení potřebných nástrojů, k uskladnění hotových výrobků i zásob nezpracovaných surovin. K provádění běžných potravinářských, textilních, oděvních a kovodělných řemesel stačily měšťanům prostory v dolní síni upravené na dílny. V domech právovárečných měšťanů byly dolní síně využívány k šenkování piva. Některá umělecká řemesla zpracovávající drahé kovy se zvláště z bezpečnostních důvodů od 16. století přesouvala do horního patra. Část každodenních činností jako zemědělské práce, hygienicky závadná kožedělná a textilní řemesla (jircháři, koželuzi, barvíři), stavební řemesla (zedníci, pokrývači, kominíci, tesaři) a různě specializované profese (lékaři, kantoři, obchodníci, formani apod.) vykonávali měšťané mimo vlastní dům. Někteří si přímo v přízemí domů zřizovali domácí kanceláře ,vybavené psacími stolky se zásuvkami, půlpity, přesýpacími hodinami a truhlami na spisy.

Nejreprezentativněji zařízenou místností prvního poschodí byla v domácnostech zámožných měšťanů přední světnice s trámovými stropy, nástěnnými malbami, zavěšenými koberci, čalouny, hodinami, kachlovými kamny a náročně provedeným nábytkem. V barokním období tu měly také své místo knihovny, obrazy, domácí oltáře, klekátka a u dveří kropenka se svěcenou vodou. Truhly ve světnici sloužily k ukládání finanční hotovosti rodiny, účetních dokladů, rodinných písemností, šperků a svátečních oděvů. S utvářením kategorie studu v každodenním životě a se zakrýváním intimních projevů tělesnosti se začaly v průběhu 16. století v prvním poschodí měšťanských domů vyčleňovat ložnice, spací komory, jež byly přístupné rovněž z komunikačního prostoru horní síně. Tyto místnosti byly zařízeny jednoduchými lůžky, postelemi s nebesy a v ojedinělých případech i dětskými postýlkami. V truhlách, jež patřily k výbavě interiéru ložnic, měšťané uchovávali kromě šatstva i zásoby ložního povlečení z bílých a od poloviny 18. století z modrobíle pruhovaných textilií. Velmi nízkou kulturu bydlení a odívání vykazovali v 16. a 17. století měšťané, kteří v Českých Budějovicích provozovali zejm. intelektuálně nenáročná a hojně rozšířená řemesla zpracovávající zeminu, dřevo, kov a kůži. Ve svých domácnostech v okrajových částech města vlastnili jen několik předmětů nezbytných k uspokojování základních životních potřeb, ke kterým patřilo obyčejné stolní nádobí ze dřeva, malé množství nezdobeného soukenného oděvu, základní kusy běžného nábytku, ložní prádlo, řemeslnické a zemědělské nářadí.

Větší množství zdobených, druhově rozlišených a umělecky opracovaných předmětů běžné denní potřeby měli v českobudějovických domácnostech během 16. století měšťané provozující potravinářská, textilní, oděvní a ojediněle i některá kožedělná řemesla. V předbělohorské době převládalo na stolech středně zámožných měšťanů této skupiny domácností zdobené cínové a měděné nádobí. Oděv si zhotovovali z náročnějších lněných, bavlněných a hedvábných látek. Občas ho zdobili stříbrnými knoflíky a přezkami. Vlastnili i několik kusů stříbrného stolního nádobí, šperků a liturgických předmětů. V souvislosti s hospodářským rozvratem po třicetileté válce a omezením exportu však kulturní úroveň domácností některých českobudějovických sladovníků, řezníků, soukeníků a provazníků ve 2. pol. 17. století výrazněji poklesla.

Do skupiny nejluxusněji vybavených domácností patřili během 16. a 17. století v Českých Budějovicích majitelé jednoho i více domů v centru města, příměstských zahrad, polí, sladoven, haltýřů a hospodářských dvorů. Podle potřeby půjčovali peníze na úvěr a ještě častěji ukládali své bohatství do zlatých a stříbrných klenotů. Reprezentativní interiéry městských elit byly zařízeny honosným nábytkem, paravány, čalouny a vybaveny zásobami peřin i damaškového ložního prádla. Majitelé těchto domácností se oblékali do oděvů z brokátu a dalších luxusních tkanin. Jejich zálibu v přepychu dokládaly již v pozdní renesanci i manýrismu a poté znovu od konce 17. století pozlacené nádobky a jablíčka na vonné balzámy, bizarně upravené drahokamy a pozlacené přírodniny. Vysoká kulturní úroveň byla typická pro městské domácnosti uměleckých řemeslníků, bohatých obchodníků, městských úředníků, lékařů a před 1620 také sladovníků pracujících na vývoz.

Zásadní zvrat ve způsobu bydlení přineslo období pozdního 18. a 19. století, kdy vznikla nová kategorie nájemního domu

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

hygiena    |   studny    |   Vlaši 

AUTOŘI:
prof. PhDr. Václav Bůžek CSc.
Mgr. Juraj Thoma

LITERATURA:
  •      BŮŽEK, Václav a  BŮŽKOVÁ Hana a  STEJSKALOVÁ Jana. Interiéry domů v jihočeských předbělohorských městech (Životní styl měšťanů v době pozdní renesance a manýrismu). In: Jihočeský sborník historický 1990. České Budějovice 1990, roč. 59., č. 3, s. 113—127.

    [s. 113—127.]
  •      BŮŽEK, Václav a  BŮŽKOVÁ Hana a  STEJSKALOVÁ Jana.  Měšťanské domácnosti v předbělohorských jižních Čechách (Prameny, metody, stratifikace). In: Jihočeský sborník historický 1990. České Budějovice 1990, roč. 59, č. 2, s. 65—80.

    [s. 65—80.]
  •      KOZLÍKOVÁ, M. Kulturní úroveň českobudějovických měšťanských domácností v 17. a na počátku 18. století. České Budějovice, 1998. Diplomová práce. Jihočeská univerzita, Pedagogická fakulta.

  •      KUBÁK, Jaroslav. Závěti českobudějovických měšťanů druhé poloviny 16. století. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice: Jihočeské muzeum, 1965, sv. 34.

    [s. 96—103.]
  •      LÍBAL, Dobroslav a MUK, Jan. Domy a opevnění v Českých Budějovicích v gotice a renesanci. In: Minulost a současnost Českých Budějovic: studie a materiály. I. V Českých Budějovicích: Městský národní výbor, 1969. 131 s.

  •      Líbal D. – Stach E., 1962: České Budějovice. Průvodní zpráva k stavebně-historickému průzkumu historického jádra. Rozmnožený rukopis. SÚRPMO Praha.

  •      PAVEL, Jakub a ŠAMÁNKOVÁ, Eva. České Budějovice. 2., přeprac. vyd. Praha: Odeon, 1979. 234 s. Památky. Řada Městské památkové rezervace; Sv. 32.

    [s. 36—45, 51—55.]
  •      PETRÁŇ, Josef, ed. Dějiny hmotné kultury. [Díl] 1, [sv.] 2, Kultura každodenního života od 13. do 15. století. 1. vyd. Praha: SPN, 1985. s. 489—997, XVI s. barev. fot.

    [s. 615—644.]