biskupský seminář

V čele biskupského semináře stál rektor a na chování studentů biskupského semináře (alumnů) dohlížel prefekt, právo jmenovat vyučující profesory měl příslušný biskup. V době, kdy byla zřízena českobudějovická diecéze, studovali jihočeští bohoslovci v generálním semináři v Praze. Teprve po skončení studií přicházeli do sídelního města svého biskupa, aby se tam připravovali na kněžskou službu. Útulek našli ve zrušeném kapucínském konventu, přejmenovaném na Kněžský dům.

V roce 1790 byl generální seminář zrušen a biskup J. P. Schaaffgotsche usiloval o to, aby diecéze měla vlastní seminář. Dosáhl toho až 7. 4. 1803, kdy byla z náboženského fondu povolena dotace pro 4 profesory a pro 30 alumnů. Ostatní studenti žili na svůj náklad mimo seminář. V letech 1843—1844 byl Kněžský dům rozšířen o 2. poschodí, což umožnilo ubytovat 100 studentů a 6 vyučujících. Stávající posluchárny byly zvětšeny a nově byla vybudována i druhá studovna. Studium bylo tříleté, od 1818 čtyřleté, počet řádných profesorů byl zvýšen na šest. Vedle diecézních kněží v biskupském semináři vyučovali též českobudějovičtí piaristé a vyšebrodští cisterciáci. Dozor nad studiem vykonávala dvorská studijní komise a přednášky se konaly podle příruček osvícenských teologů. Probouzející se vlastenecký duch se v českobudějovickém semináři projevil pěstováním českého jazyka a vybudováním velké knihovny. Velkými příznivci českého jazyka v biskupském semináři byli zejm. J. F. Novák de Paula, V. B. Juhn, Michael Schönbeck (1787—1861), Karel Körner (1798—1853) a J. Körner, který se jako rektor biskupského semináře 1827—1848 zasloužil o jeho přeměnu na plně fungující vzdělávací ústav vysokoškolského charakteru i úrovně.

Rok 1848 přinesl konec josefinistického podřízení katolické církve státní moci v monarchii, biskupové nyní mohli volně zasahovat do výchovy kněžského dorostu. V českobudějovickém semináři proběhla na přelomu března a dubna 1848 institucionální krize, která vyústila v odvolání jeho tehdejšího rektora J. Körnera. V roce 1853 biskup J. V. Jirsík založil v sídelním městě biskupský studentský (chlapecký) seminář pro gymnazisty připravující se na vstup do biskupského semináře.

Za první světové války musela valná část bohoslovců narukovat, seminární budova byla zabrána pro potřeby Červeného kříže a zbytek posluchačů se odstěhoval do ústavu hluchoněmých. Když se mohly opět zahájit přednášky, počet posluchačů dosahoval jen 30. Během 10 let se poměry opět zkonsolidovaly a bohoslovců bylo přes sto, i když studium bylo prodlouženo na 5 let. Mezi posluchači výrazně vzrostl počet německých bohoslovců (z 10 na 40 %), neboť po roce 1918 ustal odliv kandidátů kněžství z německých oblastí českobudějovické diecéze do rakouských seminářů. Opačný proces nastal po roce 1938, kdy němečtí bohoslovci přestoupili na katolickou fakultu Německé univerzity v Praze a seminář se tak stal plně českým. Po vypuknutí druhé světové války byli téměř všichni bohoslovci posláni na práci do Německa; po 1945 byla činnost biskupského semináře obnovena, ale již 14. 7. 1950 byl seminář komunistickým režimem definitivně zrušen.

Za dobu svého trvání zde studovalo 4 184 mladých mužů připravujících se na duchovní dráhu, z nichž přibližně 75 % studium dokončilo. Nejméně studujících zde bylo zapsáno v letech 1918—1950, tj. 448). Mezi učiteli i studenty semináře nechyběla řada významných osobností, a to jak pozdější biskupové M. J. Říha, J. A. Hůlka, J. F. Novák de Paula, V. J. Lidmanský, J. N. Neumann a J. J. E. Hais, tak teologové či řeholníci jako byl vyšebrodský opat Antonín Leopold Vačkář (1810—1901), zakladatel kongregace petrinů V. K. Petr, teologové Antonín Skočdopole (1828—1919) a Antonín Lenz (1829—1901), církevní historik J. Kadlec, první děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity Karel Flossmann (1925—2000) či konvertita a první profesor Husovy československé evangelické fakulty v Praze Karel Statečný (1870—1927) a exkomunikovaný kněz a ministr zdravotníctví v letech 1948—1968 J. Plojhar.