Träger Adolf

Pocházel ze třinácti dětí budějovického statkáře Františka Jana Bernarda Trägra (1848—1935) a pravnučky inženýra Josefa Rosenauera (asi 1735—1804), Marie Kateřiny Sazymové (1855—1930). Rodina vlastnila nejdříve rozlehlý dvoupatrový dům na Pražské třídě a od roku 1881 také dodnes dochovaný známější Trägrův dvůr za Kněžskými Dvory, poblíž pravého břehu Vltavy. Adolf navštěvoval obecnou školu na budějovickém Starém Městě, v letech 1898—1905 pak Vyšší českou reálku Matice školské. Zatímco k celoživotní lásce k památkám města i kraje jej zde inspiroval profesor historie a významný historik umění J. Braniš, profesoři kreslení v něm probudili výtvarné nadání.

V letech 1905—1910 studoval v Praze na Akademii výtvarných umění u profesorů B. Roubalíka, V. Bukovace a H. Schwaigera. Během pražských studií poznal důsledky pražské asanace, což jej v roce 1910 podnítilo ke vstupu do Klubu Za starou Prahu. Po státní zkoušce středoškolského profesora kreslení (1910) se usadil v rodném městě, kde od 1911 působil na reálce a posléze na gymnáziu (dnes Jirsíkovo). Roku 1912 byl zvolen jednatelem nově založeného Klubu Za staré Budějovice, jehož vznik souvisel také se záměrem výrazné regulace řeky Vltavy v centru města. K prvním úspěchům klubu patřila např. záchrana renesančního Kneisslova domu. V roce 1914 se také díky intervenci A. Trägera podařilo zachovat Slepé rameno Vltavy a Sokolský ostrov. V letech 1914—1918 byl Träger dopisujícím členem c. k. Centrální komise pro památkovou péči ve Vídni, od 1917 až do 50. let 20. století okresním konzervátorem v Českých Budějovicích. Po roce 1918 se ujal společně s F. Matoušem vedení Městského muzea, které bylo do té doby spravováno německým muzejním spolkem a 1921 se díky nim budova muzea i jeho sbírky staly majetkem města.

V roce 1923 se oženil s Ludmilou Bečvářovou (1894—1983), učitelkou místního dívčího gymnázia a v roce 1925 se jim narodila první dcera Alena Trägrová (1925—2014), pozdější významná sociálnědemokratická komunální politička. Druhá dcera Jarmila Trägrová (1928—2017), vynikající knihovnice a ředitelka knihovny v Teplicích, se v roce 2010 stala laureátkou Ceny českých knihovníků.

K památkářským úspěchům A. Trägera lze počítat ustanovení z roku 1932 o ochraně vnitřního města před záměrem vést tudy dálkovou komunikaci. Tehdy se také intenzivně přátelil s architektem Pavlem Janákem (1882—1950), podle jehož návrhu bylo provedeno modernistické ztvárnění dlažby hlavního náměstí. Na počátku 30. let 20. století A. Träger jako okresní konzervátor zachránil řadu významných středověkých soch z českobudějovického okolí. Díky letním pobytům rodiny ve Zlaté Koruně se zasadil o rekonstrukci zdejšího bývalého, zchátralého kláštera. Po druhé světové válce musel ukončit svou pedagogickou kariéru, a tak odešel do předčasného důchodu. Vedle správy muzejních sbírek a pohraničních archivů bylo jeho úkolem rovněž emocionálně náročné zajišťování cenností z domácností německých rodin určených k odsunu. Obnovena byla i činnost Klubu Za staré Budějovice, jehož členové se snažili o nápravy válečných škod, například obnovu pomníků a pamětních desek ve městě. Celospolečenské otřesy po únorovém komunistickém převratu roku 1948 se neblaze dotkly i A.Trägera, na podzim odešel definitivně do důchodu z postu ředitele Městského muzea. Vláda jedné strany zasáhla i jeho rodinu, když byla v rámci politických perzekucí zatčena a více než rok vězněna dcera Alena. Od roku 1949 se Träger podílel na postupném budování budoucí Alšovy jihočeské galerie, když se stal správcem vyčleněných sbírek a podle vzoru Národní galerie je roztřídil. Celkově neuspokojivé poměry v zacházení státních orgánů s památkami nakonec vedly u Trägera k několika srdečním infarktům, přičemž tomu poslednímu podlehl.

V počátku své malířské tvorby byl Träger figuralista, kolem roku 1917 se soustředil na krajinářství a malbu zátiší s květinami. V pojetí barvy je v jeho první etapě patrný vliv A. Slavíčka. Ve druhém období 1924—1938 utlumil kolorit, přiklonil se k racionalistické skladebnosti větších ploch a pevných linií (krajiny okolo Kleti, Kamenného Újezdu a Zlaté Koruny); po této stránce se připojil k hnutí tehdejšího českého neoklasicismu. Po kratičké etapě charakterizované silnou výrazovostí 1938 se znovu obrátil k atmosféričnosti krajiny a barevným a světelným hodnotám. Jsou typické pro jeho pozdní období, v němž vytvořil dlouhou řadu poetických monumentálních kompozic jarních a zimních, s náměty z Českého Krumlova a z Českých Budějovic.

Od 1911 se účastnil na výstavách skupin a spolků a na tematických výstavách Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Samostatně vystavoval od 1921, monografická výstava se konala 1958 v Praze a v Českých Budějovicích, posmrtná 1965 v Českých Budějovicích. Výstavy k výročí úmrtí v AJG v letech 1995 a 2015, poslední se zaměřením na krajinomalbu a ve spolupráci s rodinou i soukromými sběrateli. Celoživotní dílo je zastoupeno v Národní galerii v Praze, Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, Regionálním muzeu v Českém Krumlově či v Galerii hlavního města Prahy. S dílem A. Trägera se lze setkat také v sídlech samosprávy (např. kancelář hejtmana Jihočeského kraje, kancelář starosty Českého Krumlova) a dalších institucích (regionální studovna Jihočeské vědecké knihovny).

Od 1933 byl členem Spolku výtvarných umělců Myslbek v Praze, 1935—1950 členem Sdružení jihočeských výtvarníků a od 1949 členem krajské pobočky Svazu československých výtvarných umělců v Českých Budějovicích. V roce 1945 obdržel Jihočeskou výtvarnou cenu, 1953 státní cenu za své dílo a 1959 se stal čestným členem městské památkové komise.