kostel svatého Mikuláše

Před vybudováním kostela se na tomto místě pohřbívalo. Nasvědčuje tomu nález tří starších hrobů pod zdivem presbytáře, které byly datované radiokarbonovou metodou do první poloviny 13. století. Po vysvěcení na kostel svatého Mikuláše přešla farní správa ze staroměstského kostela svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele.

O prvotní donaci farního beneficia nemáme bližší informace. Snad již od 13. století k beneficiu náležel dvůr u Hrdějovic se třemi a půl lánu půdy. Finanční zajištění kostela vzrůstalo zejm. od 60. let 14. století ziskem různých rent (první již 1347). Velká část rentovních plateb byla určena na zádušní bohoslužby, anniversaria. Část zřejmě plynula na pokrytí nákladů stavby a vybavením kostela. Ze středověkého vybavení se dochovala v presbytáři cihlová zdobená podlaha, která byla mincemi z podsypu datována do druhé poloviny 13. století. Ve výzdobě se kromě rostlinných a zvířecích motivů objevuje dvouocasý lev ve skoku.

Pro stavbu kostela byla již při vyměřování města kolem 1265 vyčleněna rozsáhlá plocha jednoho celého bloku, navazující na severovýchodní roh Rynku. Kromě samotného kostela na ní postupně vznikaly budovy fary (kaplanky) a školy. Současně zde byl založen jeden z městských hřbitovů.

Rekonstrukce podoby nejstaršího vzhledu kostela je možná pouze v základních rysech. Roku 1297 udělil konstantinopolský patriarcha Petr (1286—1302) s dalšími arcibiskupy a biskupy čtyřicetidenní odpustky těm, kteří přispěli na stavbu, osvětlení, výzdobu a jiné nezbytnosti kostela. Tehdy byl pravděpodobně dostavěn chór na východní straně, možná obě chórové kaple a posvěcen hlavní oltář. Nejpozději kolem poloviny 14. století byla snad dokončena i stavba trojlodí (bazilikální nebo halové formy) a západního dvouvěžového průčelí se zaklenutou předsíní, nad kterou byla umístěna kruchta (nejpozději od 1369 s vlastním oltářem svatého Petra a Pavla). Lze tak usuzovat především z toho, že od 50. let 14. století jsou zprávy o zakládání oltářů a rent na vydržování k nim vyčleněných kněží, oltářníků. Roční příjem oltářníka činil na konci předhusitské doby v průměru 14,9 kop grošů pražských; celkový příjem všech oltářnictví přesahoval 280 kop grošů.

Dokladem zvyšující se prestiže měšťanského stavu byla snaha jednotlivých měšťanů podílet se na zintenzivnění bohoslužebního dění. Od 1351 do počátku 15. století založili měšťané za silné účasti farního duchovenstva na 17 vedlejších oltářů. Kolem 1400 došlo k pohledově výrazné dostavbě jižní části trojlodí, v exteriéru byla zdobená panelací, slepými kružbami a završená byla třemi trojúhelnými štíty. Tento stavební vstup lze interpretovat přímým vlivem vídeňské a pražské parléřovské architektury.

Zatímco konec 15. století byl ještě stále ve znamení vybavování interiéru (1495 byly instalovány velké varhany), příchodem 16. století se podoba kostela začala radikálně měnit. Stržením klenby v trojlodí 1518 byla zahájena přestavba, na jejímž konci (1535) vznikla mimořádně členitá a působivá stavba, zachycená ještě na vedutě Jana Willenberga (1573—1613) z 1602. Základní koncepce kostela z předešlých století zůstala zachována. Nezvykle dlouhý chór vzpínaly vysoké opěráky. K chóru se po stranách přimykaly boční chórové kaple, u severní z nich stála menší hranolovitá věž. Nelze vyloučit, že celková dispozice této části kostela má základ ve 13. století a že ji ovlivnila stavba kostela dominikánského konventu. Boční lodi, zřejmě halového trojlodí, byly přikryty stanovými střechami, které byly nasazeny kolmo ke střeše hlavní lodi. Z ní se zvedala vysoká jehlancová střecha, která přecházela do štíhlé věže, korunované ostrou dlouhou špicí. Před západním průčelím stála v té době již jenom jedna ze dvou původních věží. Severní se 1523 zřítila, a proto byla zrušena i starší kruchta mezi věžemi. Místo ní bylo do průčelí hlavní lodi vloženo rozměrné hrotité okno.

Poslední rozsáhlou přestavbou prošel kostel po požáru, který ve městě vypukl 24. 7. 1641. Z pozdněgotické stavby zůstaly pouze ohořelé obvodové zdi. Ještě v témž roce byly zahájeny stavební práce na obnově kostela, jejíž první fáze byla dokončena 1652. Snaha o rychlý postup stavby šla někdy na úkor kvality prací, jak ukazuje situace z 1645, kdy se krátce po dokončení zřítila nová kruchta v lodi. Přestavba byla vedena staviteli Giovannim Ciprianim a F. Canevallem. V západním průčelí dnes z první fáze přestavby pochází zejména trojice portálů. Subtilní sloupky, nesoucí dlouhý překlad ukončený v horní části rozeklaným frontonem, prozrazují pokračující rozpad tektonických forem typický pro pozdně renesanční období. Původní podobu západní fasády přechodného stylu, vyznačující se pohledovou dominancí čtveřice rozměrných volut ve dvou etážích, známe jen z nepřesných dobových zachycení; je však zjevné, že neměla pádnost a strohou monumentalitu stávajícího raně barokního průčelí. Na původně středověkém městském chrámu překvapí absence užití gotizujících detailů. Na kostelech vznikajících v téže době v Čechách a odkazujících na své starší předchůdce se většinou gotizující prvky nacházejí.

Štukovou výzdobou opatřené klenby z první fáze raně barokní přestavby se zachovaly dodnes, průčelí ale muselo být v letech 1686—1687 z významné části sneseno a s použitím starších výzdobných prvků znovu vystavěno. Druhou fázi přestavby vedl Giacomo Antonio de Maggi († 1706), štukové detaily provedl Santino Cereghetti (1640—1719). Výsledné dvojetážové průčelí italského typu je dnes ve městě nejviditelnější dochovanou památkou raně barokního slohu.

Dalekosáhlá rekonstrukce dala příležitost i jiným umělcům, nejen architektům. Poněkud toporné štukové figury do výklenků nad portály dodal Thomas Zeissel. Jako nejdůležitější byla vnímána mariánská socha ve štítu, později vyměněná za mladší. Byla objednána 1644 v Linci a svěřena tamějším sochařům Giovannimu Battistovi Spezzovi a Wolfu Ederovi. Hlavní oltář vyzdobil obrazem svatého Mikuláše křísícího mrtvé děti ve sklepení hostince vídeňský malíř Georg Bachmann (1613—1652). Z toho je patrné, že mezi městem a sousedním Rakouskem probíhaly intenzivní styky, naproti tomu vazba k českému prostředí prakticky chybí. To se potvrdilo i o něco později (1666—1667), kdy byl budován oltář svatého Auratiana, patrona Českých Budějovic. Ke zhotovení oltáře byli znovu přizváni cizinci. Řezbářské práce měl dodat původem tyrolský sochař Johann Worath (1605—1680), usazený nedaleko za rakouskými hranicemi v Markt Aigen. Hlavní obraz byl objednán ve Vídni u vlašského malíře Matthause Managetty (1630—1680). Orientace na Podunají odpovídá i vzrůstajícímu německému živlu ve městě.

V průběhu 18. století probíhalo vybavování kostela novým mobiliářem a výzdoba bočních kaplí. Nejvýznamnější akvizicí bylo pořízení nových varhan – městská rada 1727 podepsala smlouvu na jejich stavbu s pražskými varhanáři Jiřím Dvorským (1677—po 1732) a Martinem Janečkem. Na kůru od té doby stál v jihočeských poměrech ojedinělý, soudobými italskými vzory ovlivněný nástroj se dvěma manuály, pedálem a 24 rejstříky, vložený do dvou na koso situovaných skříní opatřených sochařskou výzdobou. V Praze sídlící bavorský malíř Jan Adam Schöpf (1702—1772) roku 1729 vymaloval klenbu boční kaple Těla Páně a Panny Marie, kterou v kostele svatého Mikuláše užívalo místní zbožné bratrstvo za šťastnou smrt. Ve stejném roce presbytář zaplnila efektní příležitostná architektura zhotovená pro oslavy svatořečení divotvůrce Jana Nepomuckého. V 60. a 70. letech 18. století se na výzdobě bočních oltářů podíleli místní sochař Leopold Hueber (po 1700—1800) a věhlasný vídeňský malíř Franz Anton Maulbertsch (1724—1796). Jeho obraz tematizující záchranu Rozálie Hodánkové svatým Janem Nepomuckým (1760) byl po 1914 přemístěn do kostela svatého Jana Nepomuckého na Lineckém předměstí v Českých Budějovicích.

Po zřízení biskupství 1785 kostel povýšil na biskupskou katedrálu. Projevilo se to také na jeho vybavení: do kněžiště přibyla biskupská katedra a chórové lavice pro kanovníky současně zřízené kapituly. Zakoupeny byly z klášterního kostela ve Zlaté Koruně. Při téže příležitosti byl pro kostel objednán nový hlavní oltář svatého Mikuláše (ústřední raně barokní obraz v retabulu byl zachován) a také několik bočních oltářů. Z pražského kostela theatinů byla přenesena kazatelna. V roce 1912 proběhly částečné stavební úpravy katedrály dle projektu Richarda Klenky z Vlastimilu (1873—1954), které připomíná datum nad jižní sakristií. Do hlavní lodi byly umístěny mramorové oltáře svatého Auratiana a svatého Josefa s obrazy od F. B. Doubka. Z ruky téhož autora byla i Křížová cesta, namalovaná 1928—1929. Na konci episkopátu J. Hloucha byl v letech 1969—1971 interiér kostela výrazně upraven dle zásad vyplývajících z doporučení druhého vatikánského koncilu. Autory návrhů těchto radikálních změn, kladoucích důraz na zpřehlednění, jednoduchost a světlou barevnost, byli Bedřich Bouška a Viktor Kotrba. Poslední výraznou proměnou interiér prošel v letech 2011—2013. Dle návrhů architektů Marka Štěpána (* 1967) a Jaromíra Kročáka (1958—2025) se celkově upravila jeho barevnost, nahrazena byla podlaha, kanovnické lavice i lavice v lodi. Do interiéru bylo vloženo několik novotvarů, zejména prosklená zádveří a neobvyklý kruhový obětní stůl z kararského mramoru. Nový výtvarný koncept v presbytáři završilo osazení cyklu tapiserií znázorňujícího výjevy z Apokalypsy. Jejich autorem je kontroverzní slovinský umělec a teolog Marko Ivan Rupnik (* 1954).