ZAVŘÍT MENU

umělecké řemeslo

Výtvarná činnost či její výsledky, v nichž je na rozdíl od volného umění tvůrčí představa vtělována do formy či výzdoby objektů určených k praktické potřebě.

umělecký průmysl  |  dekorativní umění  |  užité umění

V období před založením města a mimo jeho území vznikla stříbrná románská čelenka, která byla součástí pokladu nalezeného 1937 společně s 8 stříbrnými záušnicemi při úpravách koryta Vltavy nedaleko papírny. Čelenka je uložena ve sbírkách Národního muzea, ve sbírkách Jihočeského muzea se nachází její přesná kopie.

Se založením města a jeho výstavbou se výrazně rozvíjelo kamenictví, které ve svých nejkvalitnějších dílech dekorativních prvků gotického stavitelství přerůstalo hranice uměleckého řemesla a blížilo se spíše sochařství. Podobně řezbářství zaujímalo od 14. století širokou oblast dokumentovanou na jedné straně volnou plastikou a na straně druhé nejstaršími nábytkovými kusy. Již od 14. století jsou mezi místními řemeslníky doloženi zlatníci a do stejného období spadají také počátky zdejšího cínařství. Na konci 15. století se rozvíjí tradice místního zvonařství. Ze zvonařů trvale usazených ve městě je blíže znám V. Arnold působící na počátku 17. století. Téměř na jedno a tři čtvrtě století (1772—1945) ovládli místní zvonařství Pernerové.

Hospodářský rozvoj města v 16. století se odrazil také v oblasti uměleckého řemesla Do tohoto období spadají počátky místního hodinářství, svého vrcholu dosáhla zřejmě produkce místních pasířů. Druhá polovina 16. století je v Českých Budějovicích spjata také s ražbou mincí. Z přelomu 16. a 17. století pak pochází nejstarší dochované výrobky cínaře M. Hirsche.

Výrazný rozvoj uměleckého řemesla přineslo období baroka. Při výzdobě architektury se v hojné míře uplatňovali štukatéři. Jan Jakub Wirt provedl při stavbě kostela svatého Mikuláše kromě zlacení soch také štukatérské práce; autorem štukových detailů na přestavěném štítu kostela upraveném Giacomem Antoniem de Maggi (okolo 1651—1706) byl Santino Cereghetti (1640—1719). Pasovský štukatér Bernard Tham vytvořil pro průčelí radnice znaky města, Čech, Moravy a Slezska a reliéfní výjevy v kartuších znázorňující vlevo Marca Curtia, vrhající ho se s koněm do propasti na římském fóru, aby zachránil svou obec před zkázou, a vpravo Gaia Mucia Scaevolu, vkládájícího dobrovolně svou pravici do ohně. Štukatér Giovanni Battista Allio se podílel na výzdobě kostela Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě. V rámci barokního uměleckého řemesla se však uplatnily také další obory. Místní mědikovec Andreas Greilinger zhotovil 1729 4 kovové chrliče pro průčelí radnice (jejich místo zaujímají v současnosti kopie). Zámečník J. Preyer je autorem mříže před oltářem svatého Jana Nepomuckého v kostele svatého Mikuláše. Od 2. pol. 17. století nabývaly charakteru uměleckořemeslných děl také výrobky místních puškařů. Kvalitu barokního uměleckého řemesla však především dokládá mobiliář místních kostelů. Z 1. třetiny 18. století pochází lavice s ornamentálně řezanými postranicemi v lodi klášterního kostela Obětování Panny Marie, Emanuel Poche (1903—1987) se rovněž zmiňuje o kredenční skříni s obrazy světců a světic a drobnými malovanými krajinářskými obrázky z období kolem 1700 v sakristii tohoto kostela. V kostele Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě se dochovaly dvě zpovědnice z pol. 18. století. Naopak barokní chórové lavice určené pro kanovníky kapituly nepřečkaly úpravu interiéru kostela svatého Mikuláše prováděnou 1968—1971.

Interiéry kostelů poskytují řadu kvalitních příkladů rokokového uměleckého řemesla: kazatelnu z 1759 zdobenou sochami a bohatými figurálními reliéfy s výjevy ze života svatého Dominika v klášterním kostele Obětování Panny Marie, bohatě řezaný oltář, 6 řezaných svícnů a soubor tepaných svícnů na stěnách v kostele Nejsvětější Trojice, oltář Ukřižování a kazatelnu v kostele Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě a kazatelnu s biblickými výjevy v kostele svatého Mikuláše, přenesenou sem ze zrušeného kajetánského kostela na Malé Straně v Praze. Nástup klasicismu a empíru v uměleckém řemesle se ohlásil 1791, kdy byl v kostele svatého Mikuláše osazen hlavní oltář od L. Huebera. Empír se odrazil ve vybavení sakrálního prostoru patrně pouze ve zpracování kazatelny v kostele svaté Anny. Naopak ve 2. pol. 19. století se v mobiliáři kostelů výrazně uplatnilo pseudogotické tvarosloví, a to ve vybavení interiérů klášterního kostela Obětování Panny Marie, kostela svatého Prokopa a svatého Jana Křtitelekostela svatého Václava. Málo známou kapitolu užitého umění 2. pol. 19. století představuje v místním prostředí výroba kameniny, majoliky, fajánse, porcelánu, jídelních a nápojových servisů, užitkové keramiky, kachlů a kachlových kamen firmou L. & C. Hardtmuth (Koh-i-noor Hardtmuth).

Na počátku 20. století se řada uměleckořemeslných detailů uplatnila v dochovaných interiérech objektů budovaných ve stylu secese. V nezvykle ucelené podobě se širokou škálou uměleckořemeslných detailů se dochovaly interiéry někdejší Městské spořitelny. Na výzdobě interiérů se podílel mj. Georg Klimt (1867—1931) návrhem mříže krbu v zasedací místnosti. V meziválečném období dosáhl svého vrcholu dřevozpracující průmysl, dosud však nebyl dostatečně zmapován rozsah a úroveň produkce zdejších předních rámařských a nábytkářských firem. Prakticky neznámá je oblast bytové architektury. Pouze ve výstavních katalozích 30. let 20. století jsou zmíněny návrhy interiérů Věry Lűftschitzové (* 1909), Hugo Foltýna (1906—1944), J. Kotláře a J. Saláka. Jedním z mála celistvě dochovaných interiérů meziválečného období, svým charakterem a uměleckou kvalitou ve zdejším prostředí naprosto ojedinělým, je dvorana Záložny českobudějovické s přilehlými prostory; ve vestibulu se nachází rozměrná vitráž od Josefa Kaplického (1899—1962).

Od konce 20. let 20. století zprostředkovával E. Pitter v inscenacích Jihočeského divadla místnímu prostředí aktuální tendence v oblasti scénografie. Jméno E. Pittera je spjato rovněž s počátky nové etapy užité grafiky a především typografie. Oporou snah o nový umělecký výraz plakátů a publikací byly pro něj a řadu dalších místní tiskárny, především K. Fialy, která produkovala mj. sborník výtvarného umění Práce vydávaný Sdružením jihočeských výtvarníků nebo časopis Linie. Výjimečné místo v oblasti místní typografické produkce zaujímá ediční činnost Družstevní práce.

Vývoj po druhé světové válce přinesl na jedné straně výrazný vliv státní ideologie na oblast umění, na straně druhé umožnil rozvoj i zdánlivě zapomenutých a překonaných oblastí uměleckého řemesla, jako byla dekorativní výzdoba architektury. V průběhu 50. let 20. století zaznamenalo svoje znovuzrození sgrafito, prezentující se několika monumentálními realizacemi. V monumentální formě se uplatnila také keramika, a to v mozaice vytvořené Janem Cihlou (* 1929) ve spolupráci s Bohumilem Dobiášem starším (1905—1964), instalované v letech 1960—1961 na objekt samoobsluhy č. 6 na Lidické třídě a odstraněné na počátku 90. let 20. století. V 70. letech 20. století se monumentální realizace přesunuly do interiérů novostaveb. Interiéry budovy Muzea dělnického revolučního hnutí (Jihočeská vědecká knihovna, Lidická č. 1) obohatily kromě několika sochařských děl také tapiserie Josefa Müllera (1931—1994) a Stanislava Ježka (1904—2001), malba voskem Miroslavy Kocmanové (* 1932), vitráž Jozefa Soukupa (1919—2004) či mozaika V. Boukala. Dalšími příležitostmi byla výstavba objektu někdejšího sekretariátu Krajského výboru Komunistické strany ČeskoslovenskaMánesově ulici č. 3, Polikliniky Jih v ulici Matice školské č. 17 či přístavba Státní banky (stávající Komerční banka, Krajinská třída č. 15). Rozměrná intarzie zhotovená podle návrhu J. Hally, osazená ve vestibulu Polikliniky Jih, byla v průběhu 90. let 20. století necitlivě odstraněna.

V 2. pol. 20. století se v Českých Budějovicích rozvinulo několik oblastí uměleckého řemesla. Oblast textilní tvorby otevřela Marie Teinitzerová (1897—1960), pod jejímž vedením byla v roce 1951 vytvořena podle návrhu Cyrila Boudy (1901—1984) tapiserie Budějovická kotlina, určená pro hlavní sál radnice. Oblasti tapiserie však ve zdejším prostředí dominuje především tvorba J. Tichého, oboru paličkované tapiserie se věnovala Lidmila Hromková-Křečanová (1933—1988). Technika netkaného textilu si našla své místo v tvorbě J. Hally, M. Konráda, J. Ptáčka, M. Peterky. Keramika je spjata se jmény Karla Příhody (* 1935) a A. Škody a jejich působením ve výrobním družstvu JihotvarHrdějovicích. Na tradice lidové keramiky navazovala ve své tvorbě Zora Soukupová (1922—1981). Divadelní scénografii se věnoval v poválečném období v rámci Jihočeského divadla vedle J. Brehmse také Vlastimil Koutecký (1930—2000). Scénografii Malého divadla určoval Albín Novotný (1909—1963), později Lubor Friedrich (* 1923) a Jaroslava Žátková (* 1935). Výrazným impulzem pro rozvoj výstavní scénografie a grafiky byl vznik zemědělské výstavy Země živitelka, na níž se podíleli mj. Rostislav Štěpáník (1936—2005) a Antonín Růžička (* 1935). Oblasti knižní, propagační a výstavní grafiky a oboru výstavní scénografie se věnovali J. Müller nakladatelství Růže a R. Postl Jihočeských tiskárnách. Vývoj po roce 1989 znamenal návrat k tradicím a konfrontaci se soudobou zahraniční tvorbou v nově se utvářejících poměrech. 

AUTOR:
Mgr. Milan Šilhan

LITERATURA:
  •      PAVEL, Jakub a ŠAMÁNKOVÁ, Eva. České Budějovice. 2., přeprac. vyd. Praha: Odeon, 1979. 234 s. Památky. Řada Městské památkové rezervace; Sv. 32.

  •      POCHE, Emanuel a kol. Umělecké památky Čech. 1, A-J. Vyd. 1. Praha : Academia, 1977. 643 s.

  •      Třicet pět let výtvarného umění a architektury v jižních Čechách. [Hluboká nad Vltavou]: Alšova jihočeská galerie, 1980. 278 s., [26] s. obr. příl.