druhá světová válka

České Budějovice byly 15. 3. 1939 obsazeny jednotkami 130. pěšího pluku, začleněného do svazku 13. armádního sboru generála von Weichse a 3. armádní skupiny generála von Blaskowitze. První útvary nacistické armády dorazily do města již v dopoledních hodinách. Ve 14 hodin odpoledne vpochodovaly 2 prapory Wehrmachtu pod vedením plukovníka Boe na náměstí Přemysla Otakara II. před radnici k slavnostnímu „uvítání“. Téhož dne již od ranních hodin působilo ve městě zvláštní Einsatzkommando v čele s Heinzem Stossbergem, složené z příslušníků Kriminální policie, tajné státní policie gestapa a Bezpečnostní služby. Jeho prvním úkolem bylo zajistit archiv místního Policejního ředitelství a provést první zatýkání nepřátelských osob. Na silnicích byla zavedena povinná jízda vpravo a učiněna hospodářská opatření proti zvýšeným nákupům obyvatelstva v důsledku stanovení kurzu marky ke koruně v poměru 1 : 10. Pod trestem smrti bylo nařízeno odevzdat všechny střelné a sečné zbraně a byly vydány další zákazy.

Téměř okamžitě byla omezena a později zcela likvidována česká obecní samospráva. Do čela městské správy byl jako vládní komisař dosazen německý radní F. David. Dosavadní starosta A. Neuman byl odvolán a od 1. 9. 1939 až do konce války vězněn jako rukojmí v koncentračním táboře Buchenwald. Personální změny postihly všechny správní orgány. Přednostou Okresního úřadu se stal Rudolf Jarolim; od 1942 se střídali v této funkci Quido Strobl, Stanislav Mareš (* 1902) a Karl Chlud (* 1903), místo policejního ředitele zastával štábní kapitán Jan Nečásek, 1943 nahrazený Aloisem Schediwym. Kontrolou a dohledem nad jednotlivými úřady v okrese České Budějovice byl pověřen nově vytvořený úřad Oberlandrat se sídlem ve Vyšebrodském domě na Senovážném náměstí. Ve vedení tohoto úřadu stáli postupně Otto Pieper, Gerhard Ludwig (* 1890), Wilhelm Klose (* 1902) a Hans Blaschek (* 1907). K definitivní úpravě obecních záležitostí došlo na základě nařízení říšského protektora z 3. 7. 1939 o rozpuštění městských zastupitelstev v Brně, Jihlavě, Moravské Ostravě, Olomouci a Budějovicích, i když zdejší obecní zastupitelstvo nevykonávalo činnost již od 17. 3. 1939. Rozhodující vnitropolitickou úlohu měla Nationalsozialitische deutsche Arbeiterpartei, jejíž místní vedení představoval podnikatel H. Westen. Ve dnech 3. – 4. 6. 1939 se v Českých Budějovicích konal sjezd nacistické strany župy Oberdonau, jehož demonstrativní a okázalý charakter s účastí asi 40 000 členů podtrhla účast státního sekretáře Karla Herrmana Franka (1898—1946).

Ještě před vypuknutím války byli čeští fašisté ve městě sdruženi zejm. ve dvou organizacích, v Národní obci fašistické a Vlajce. Na jaře 1939 založil Václav Janík nejprve nový fašistický spolek Árijská stráž, později z pověření brněnského centra místní organizaci Národního tábora fašistického. Část jeho členů se připojila k Českému národně socialistickému táboru – Vlajce z října 1939 (místním vedoucím byl mj. Jan Zegermacher). Příznivci V. Janíka, kteří nesouhlasili se sloučením, vytvořili v Českých Budějovicích odbočku Strany českých fašistů. Po zatčení Janíka stál v jejím čele Jan Pavlík. Působnost této strany skončila v září 1940, kdy se začlenila do obnovené Národní obce fašistické pod vedením J. Pavlíka. Mezi oběma organizacemi byla veliká řevnivost. 1. 1. 1943 byly jako nebezpečné nacionalistické složky K. H. Frankem rozpuštěny. V hotelu Slunce se 23. 7. 1939 konala porada fašistických organizací o sloučení, ale bez výsledku. Stoupenci fašistického hnutí se setkávali v restauraci U Havlíčka, vlajkaři se scházeli nejprve v hotelu Slunce, od 1942 v restauraci Na Staré poště. Jejich skupiny byly nepočetné, ale aktivní a hlučné.

Ve snaze o navázání styků a spolupráci s německou okupační mocí a získání podílu na výkonu městské samosprávy se již 16. 3. 1939 ustavil Národní výbor, po několika dnech vystřídaný Národním souručenstvím. Jeho prvním krajským vedoucím byl 1. 4. 1939 jmenován Josef Míčka, okresním vedoucím Martin Mikuláš a v čele místního vedení stanul Vlastislav Zátka (1884—1964). Po odvolání J. Míčky 1940 se postupně vystřídali ve funkci krajského vedoucího B. Vejmelka, Adolf Říha, Jan Starý a Václav Flutka. Po odstoupení M. Mikuláše se stal okresním vedoucím nejdříve Rudolf Lohonek a po něm František Voráček. V místním vedení se po odstoupení V. Zátky v červenci 1939 postupně vystřídali Vladimír Svoboda, Jaromír Macháček a V. Patík. Jako poslední místní vedoucí jsou v zachovaných dokladech uváděni Václav Starý (1942) a Edvard Černý (1942 a 1943). V náboru do Národního souručenství, pořádaném 23.—29. 4. 1939, se v Českých Budějovicích přihlásilo 10 504 mužů starších 21 let, tj. 97,9 % všech oprávněných českých obyvatel. Ve městě se vytvořilo 10 místních skupin a v květnu téhož roku se pak uskutečnil nábor do Mládeže Národního souručenství a později i nábor českých žen. Národní souručenství se i po vypuknutí války neúspěšně snažilo o prosazení některých českých požadavků. Většinou se soustředilo na propagačně kulturní a sociální činnost, jako byly akce Týden národního zdraví či Radost ze života a sbírky na českou sociální pomoc. Do Národního souručenství odmítli vstoupit místní čeští fašisté. Důvěru si nezískalo ani u německé okupační správy a jeho význam postupně upadal.

Hlavní snaha německých úřadů v Českých Budějovicích spočívala v potlačování českého charakteru města, kromě omezování pravomoci české protektorátní správy i ztěžováním podmínek českého školství či budováním nových německých škol. Některé české školy zůstaly zabrány až do konce války, kdy na území města existovalo pouze jedno české gymnázium. Národnostní útlak se mj. projevoval i změnou názvů veřejných prostranství nesoucích jména českých osobností. Během léta 1939 byly postupně odstraněny pomníky plukovníka Josefa Jiřího Švece (1883—1918), A. Zátky a J. V. Jirsíka, z budovy Jihočeského divadla, přejmenovaného na Městské divadlo, zmizela busta Josefa Kajetána Tyla (1808—1856) a z průčelí radnice pamětní deska připomínající návštěvu Tomáše Garrigue Masaryka (1850—1937). Postupně se v ulicích objevily německo-české nápisy a orientační tabule, v regionálním tisku zavládla ostrá cenzura a některé noviny byly zrušeny. Nacistickými zásahy byla ochromena činnost Jihočeského divadla a řady kulturních spolků. Zanikl Junák, Sokol, Orel. Tvrdým represím ze strany nacistických úřadů byli od počátku vystaveni místní Židé.

Většina občanů české národnosti s výjimkou kolaborantů okupaci odmítala. Kromě spontánních akcí, např. nošení trikolory, odznaků, rozšiřování anonymních letáků, vznikaly ilegální skupiny protinacistického odboje, někteří budějovičtí vlastenci bojovali ve spojeneckých armádách, např.: Jaroslav Jelínek (1920—1943), Josef Šimandl (1914—1943), František Marek (1913—1940), Jiří Maňák, K. Klapálek.

Okupační realita výrazně postihla také hospodářskou sféru. Ještě před vypuknutím války byl ve městě zaveden přídělový systém na některé druhy poživatin a během několika měsíců se rozšířil na většinu životních potřeb. Zásobování obyvatelstva vázlo a Budějovičtí houfně navštěvovali vesnice, kde šatstvo a ostatní komodity vyměňovali za potraviny. Ekonomická politika Němců směřovala k ovládnutí českého hospodářství. Do podniků (šroubárna, papírna, továrna na hřeby a dráty aj.) byli nasazováni němečtí důvěrníci (Treuhänder), židovský majetek byl arizován (Gellertova papírna, Ullmanova smaltovna aj.). Průmysl se orientoval na válečnou výrobu. Od ledna 1941 platila pro všechny pracovní povinnost. Pracovní úřad (Arbeitsamt) se sídlem v Alšově ulici se zvyšujícím se nedostatkem pracovních sil nasazoval budějovické občany do německých zbrojních továren. Nucené nasazení (Totaleinsatz) postihlo především ročníky 1921—1924. K vyvlastňování zemědělských pozemků západně od Českých Budějovic byla 1942 zřízena pobočka Pozemkového úřadu v Jírovcově ulici. Její úsilí směřovalo ke vzniku souvislého německého osídlení mezi Budějovicemi a německým jazykovým ostrovem Strýčice. V zimních měsících probíhaly sbírky zimních potřeb (Winterhilfe) pro německé vojáky, např. v lednu 1942 bylo shromážděno asi 29 tisíc kusů věcí. Až do konce války platilo zatemnění oken, byl zakázán poslech zahraničního rozhlasu. Nedostatek kovu vedl 1942 k nařízení sejmout zvony z kostelů. V témž roce byly zavedeny německé osobní průkazy, tzv. Kennkarte.

Po nástupu Reinharda Heydricha (1904—1942) do úřadu zastupujícího říšského protektora bylo Národní souručenství již aktivistickou organizací a tomu také odpovídaly personální změny v jeho místním vedení. Na náměstí Přemysla Otakara II. uspořádalo po atentátu na R. Heydricha 10. 6. 1942 manifestaci, na které na 10 tisíc lidí slíbilo věrnost státnímu prezidentu Emilu Háchovi (1872—1945) a říši. Aktivistickou organizací bylo Kuratorium pro výchovu mládeže, v jehož rámci byla 23. 5. 1943 zahájena v Českých Budějovicích povinná služba mládeže, kterou za účasti 200 dětí řídil okresní pověřenec František Bonuš. Český svaz válečníků – Kamarádství pod vedením V. Starého vyzýval bývalé vojáky ve městě k sjednocení a podpoře říšskoněmecké armády. Odbočka Ligy proti bolševismu uspořádala protisovětskou výstavu a veřejné projevy v restauraci Na Rychtě (1944).

Ke konci války se vnitropolitické i hospodářské poměry v Českých Budějovicích staly naprosto neudržitelnými. Zdejším nádražím projížděly transporty smrti s vězni z koncentračních táborů, do města přicházeli němečtí uprchlíci z východu, tzv. národní hosté, a ustupující němečtí vojáci, čímž se zhoršovalo zásobování obyvatelstva. Město bylo postiženo leteckými nálety (během války bylo vyhlášeno celkem 329 leteckých poplachů). K prvnímu náhodnému náletu došlo v noci z 16. na 17. 10. 1940 u bývalého železničního mostu v blízkosti Voříškova dvora a Remlových dvorů. V závěrečné fázi druhé světové války byly útoky spojeneckých letadel v jižních Čechách zaměřeny na 3 strategicky významné železniční tratě: České Budějovice – Plzeň, Protivín – Zdice a Písek – Tábor. Dne 23. 3. 1945 v poledních hodinách byl proveden velký nálet B 24 Liberator 15. americké letecké armády na železniční uzel České Velenice. Týž den také odstartovala letadla B 17 a B 24 ve směru na Drážďany. Při zpátečním letu se jedna skupina od celého konvoje oddělila a ve 13.30 hodin provedla nálet na českobudějovické nádraží. Přímý zásah dostaly obě výtopny, skladištní budovy, prostory u nákladových ramp, 2 železniční mosty ve směru na České Velenice a Horní Dvořiště. V depu bylo zničeno 23 lokomotiv. Počet obětí se odhaduje na 37 osob, z toho asi 33 železničářů. Ještě ničivější nálet se uskutečnil o den později, v sobotu 24. 3. V rámci plánu strategických leteckých útoků s krycím označením Clarion ho podnikly stroje B 24 od 49. bombardovací perutě (Bomber Wing) 15. americké letecké armády v době od 11.30 do 11.55 hodin. Hlavním cílem bylo opět seřaďovací nádraží, avšak v důsledku silného bočního větru se shoz pum přenesl mimo hlavní objekt a zasaženy byly různé části města: Koh-i-noor, tabáková továrna, Měšťanský pivovar, Žižkovy kasárny, Justiční palác, Lannova třída, ulice Karla IV., Pětidomí, Suché Vrbné, Havlíčkova kolonie a část města za výtopnou, aj. K vážnému poškození došlo u budov a nástupišť osobního nádraží a nocležen železničářů ve starém nádražním objektu, zcela zničena byla pracoviště provozního a přepravního úřadu. Kolejiště nákladního a seřazovacího nádraží vyřadily nálety z 85 % z provozu. V důsledku bombardování bylo přerušeno vodovodní a plynové potrubí, zničena elektrická síť. Na město bylo svrženo přes 3 000 trhavých pum o hmotnosti 100 a několik desítek pum o hmotnosti 500 liber. Zahynulo asi 220 lidí.

S blížícím se koncem války se do popředí dostávala otázka zřízení orgánu, který by uchopil politickou moc ve městě a zajistil v něm po osvobození plynulý chod výroby a zásobování. První pokus o vytvoření ilegálního národního výboru na podzim 1944 ztroskotal. V jarních měsících 1945 zde existovalo několik skupin usilujících o jeho ustavení. Po vzájemných kontaktech došlo v prvních květnových dnech na setkání zástupců ilegálních skupin různé politické orientace k vytvoření jádra Krajového národního výboru (v zápisech též nazývaný Revoluční národní výbor) pod vedením R. Bureše. Dne 5. 5. 1945 vystoupili po volání pražského rozhlasu členové výboru z ilegality. V slavnostním průvodu se odebrali na radnici, kde byl na první legální schůzi R. Bureš zvolen předsedou. Dosavadní úředníci a starosta F. David předtím radnici opustili; později uprchli i příslušníci gestapa. Na domech se objevily československé prapory a byly odstraňovány německé nápisy. Kolem 18. hodiny vyhlásili představitelé Krajového národního výboru R. Bureš a F. Vávra oficiální převzetí správy města. Ve stejný den proběhlo jednání výboru s vojenským velitelem města generálem von Runge. Vzhledem k přestřelkám při ústupu jednotek SS (Schutzstaffeln; Ochranné oddíly NSDAP) a oddílů Wehrmachtu, při kterých padlo několik občanů, bylo ve městě vyhlášeno stanné právo platné pouze tři dny.

Dne 8. 5. vydal von Runge pokyn k odchodu posádky z města; 9. 5. v 17. 30 dorazily do Českých Budějovic jednotky 86. gardové střelecké divize a jedna protitanková brigáda 10. gardového střeleckého sboru pod vedením generálmajora Vasilije Pavloviče Sokolovského (1902—1953). Ve 20 hodin přijely oddíly z 12. sboru 3. americké armády generála George Smith Pattona (1885—1945). Dne 10. 5. budějovičtí občané slavnostně uvítali na náměstí Přemysla Otakara II. příslušníky obou armád. Z oken radnice promluvili k obyvatelům generálmajor V. P. Sokolovskij a velitel jednotek americké armády brigádní generál Morrill Ross (1895—1960).

Po upřesnění definitivní linie demarkační čáry, která sledovala hranici okresů České Budějovice a Český Krumlov, se stal vojenským velitelem města se sídlem ve Vyšebrodském domě (v místě okupačního oberlandratu na rohu Lannovy třídy a Senovážného náměstí) a představitelem sovětské vlády na osvobozeném území kapitán Rudé armády Maxim Petrovič Ševčenko (1905—1983). V této funkci působil do července 1945. Krajový národní výbor skončil svou činnost 22. 5. 1945 a byl nahrazen Místním národním výborem s paritním zastoupením tehdejších politických stran.