ZAVŘÍT MENU

válečné události

Průběh a následky bojů či vojenských operací, ovlivňující život ve městě.

Do života Českých Budějovic zasáhly v. u. již krátce po jejich založení. Město, vybudované Přemyslem Otakarem II. jako výspa královské moci proti mocnému jihočeskému rodu Vítkovců, se již v 70. letech 13. století stalo cílem útoků vítkovských oddílů. Dlouhotrvající rozpory mezi panovníkem a částí českého panstva vyvrcholily na podzim 1276 otevřenou vzpourou proti králi, v jejímž čele stáli Vítkovci. Odbojníci napadali se svými družinami královské zboží po celé zemi. V květnu 1277 zaútočili Vítkovci na České Budějovice, které jejich nájezdu odolaly, ale Staré Město lehlo popelem. V roce 1279 vedl úspěšný útok vítkovských oddílů proti královským Budějovicím sám Záviš z Falkenštejna (kolem 1250—1290). Po Závišově zatčení na počátku 1289 Vítkovci znovu povstali proti panovníkovi a zaútočili na královské zboží. Zmocnili se i Českých Budějovic. Mladý Václav II. (1271—1305) využil zajatého vítkovského předáka ke zlomení odporu jeho příbuzných; pod hradem Hluboká nad Vltavou tento postup zklamal a Záviš zde byl 24. 8. 1290 popraven.

Novému vojenskému útoku byly České Budějovice vystaveny začátkem podzimu 1304, když do země vpadlo vojsko římského krále Albrechta I. Habsburského (1255—1308). Spolu s uherskými spojenci poplenilo a vypálilo okolí města. V březnu 1318, v době vrcholícího odporu nespokojené šlechty proti Janu Lucemburskému (1296—1346), marně obléhal České Budějovice se svými oddíly Petr I. z Rožmberka († 1347). Nepřátelství Budějovických a Rožmberků se znovu vyostřilo na konci 14. století, v době zápasu Václava IV. (1361—1419) s panskou jednotou, kdy se České Budějovice staly jednou z mála pevných opor slabého panovníka. V letních měsících 1394 bylo v Českých Budějovicích soustředěno královské vojsko, které podnikalo útoky na majetky šlechtických odbojníků v kraji až do doby králova propuštění ze zajetí (1. 8. byl uvítán ve městě). Na konci léta 1395 byly České Budějovice obleženy oddíly odbojného Jindřicha III. z Rožmberka († 1412), ale měšťané se opět ubránili. Pokračující panský odboj vůči panovníkovi, podporovaný rakouskými Habsburky, a celkově nepřehledná situace v zemi výrazně oslabily královskou moc a umožnily na přelomu 14. a 15. století vznik dlouhodobé drobné války, zejm. v oblasti jižních Čech, která ohrožovala i budějovické zboží. Uklidnění vnitřních poměrů v zemi mělo napomoci příměří, uzavřené v listopadu 1404 v Českých Budějovicích mezi Václavem IV. a Habsburky. V téže době i budějovičtí měšťané jako hlavní představitelé královské moci na jihu Čech hledali narovnání s mocným Rožmberkem, aby mohli společně čelit záškodnické válce.

V době husitské revoluce se České Budějovice přidaly na stranu Zikmunda Lucemburského (1368—1437). V jejich pevných hradbách hledali bezpečí mnozí šlechtici, měšťané i duchovní z míst obsazených husity, samotné město bylo také několikrát ohroženo husitskými oddíly. Jeho ochrana byla svěřena královskému hejtmanovi; v této funkci se v husitské době vystřídala řada českých i rakouských šlechticů, 1427—1428 např. Oldřich II. z Rožmberka (1403—1462). V červnu 1420 se českobudějovická vojenská posádka zúčastnila neúspěšného obléhání Tábora. V září a říjnu táhlo kolem města vojsko J. Žižky z Trocnova, ale k útoku nedošlo. V září 1421 postoupil Zikmund České Budějovice do zástavy rakouskému vévodovi Albrechtovi V. Habsburskému (1397—1439). V období 1421—1436 se budějovičtí měšťané politicky, ekonomicky i kulturně orientovali především na rakouské země. Rakušané posílili obranu města o další vojáky, aby tak uchránili rakouské země od husitských nájezdů. Silná vojenská posádka sice město bezpečně ochránila před případným útokem husitských oddílů procházejících krajem, ale neporadila si s drobnou záškodnickou válkou, která citelně poškozovala hospodářské zájmy Budějovických. Českobudějovičtí měšťané proto podporovali vojenské bratrstvo, které budějovickým nepřátelům škodilo podobným způsobem.

V pol. 30. let 15. století se Budějovice vrátily do majetku královské komory. Na konci léta 1452 město oblehl Jiří z Poděbrad (1420—1471) a vynutil si tak na Budějovických uznání za zemského správce. V letech 1453—1457 se znovu vyostřilo napětí mezi Budějovicemi a Rožmberky, když Ladislav Pohrobek (1440—1457) postoupil město doživotně rožmberskému vladaři Jindřichovi IV. († 1457). Na počátku křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad zachovávali Budějovičtí neutrální postoj. Po zavraždění českobudějovického purkmistra O. Puklice ze Vztuh v květnu 1467 však zesílil církevní i vojenský nátlak katolické strany; 14. 2. 1468 vyhlásil papež nad Českými Budějovicemi interdikt. V srpnu 1468 město přešlo na stranu zelenohorské Jednoty a do 1479 Budějovičtí uznávali za svého panovníka Matyáše Korvína (1443—1490), který do města vložil silnou žoldnéřskou posádku. Budějovické nadále poškozovala drobná válka v kraji, zejm. nepřátelství Racka z Kocova a jeho spojenců v období 1472—1485.

Jestliže se v 16. století v. u. Českých Budějovic nijak výrazněji nedotkly (v době prvního protihabsburského odboje 1547 zůstaly Budějovičtí na straně panovníka), v 17. století válečných hrůz ušetřeny nebyly. Město citelně postihl lednový vpád Pasovských 1611, kdy se České Budějovice staly hlavním opěrným bodem pasovského vojska až do jeho odchodu ze země v červnu 1611. V době třicetileté války se České Budějovice jako významná opora císařských v jižních Čechách ocitly několikrát v samém středu válečného dění. Také v prvních letech války o rakouské dědictví bylo město vtaženo do víru války.

V době koaličních válek proti Francii město několikrát zasáhlo válečné dění, ale přímých vojenských akcí se neúčastnilo. V říjnu 1799 byla ruská armáda odvolána ze švýcarského bojiště a při svém návratu do vlasti strávila zimu (prosinec 1799 – březen 1800) v Čechách. Třetí ruský sbor generála Andreje Grigorjeviče Rosenberga (1730—1813) byl ubytován v jižních Čechách. Přímo v Českých Budějovicích byl dislokován štáb sboru, generalita a vyšší důstojníci. Koncem ledna 1800 ruské jednotky město opustily. V následujících letech byly České Budějovice vystaveny průtahům vlastních i nepřátelských armád, verbování a cvičení vojsk. V dubnu 1801 např. proběhlo v Rožnově vojenské cvičení za účasti císaře Františka II. (1768—1835). Od listopadu 1805 do ledna 1806 město obsadily francouzské jednotky, krátce zde pobýval i francouzský maršál Jean Baptiste Jules Bernadotte (1763—1844), pozdější švédsko-norský král Karel XIV. Johan. V červnu 1808 byl vydán císařský patent nařizující ustavení jednotek samostatné zeměbrany, město mělo postavit do zbraně jednu setninu v počtu 240 mužů. Mimoto byl ve městě dislokován 4. dělostřelecký pluk jako stálá posádka.

Rovněž prusko-rakouská válka 1866 zasáhla do života města jen zprostředkovaně. Počátkem července 1866 započal odsun státních úřadů a úředníků z míst obsazených či bezprostředně ohrožených postupující pruskou armádou do bezpečnějších oblastí, mj. do Českých Budějovic. Ty se staly dočasným sídlem pražského místodržitelství a do počátku září zde sídlil i hlavní štáb rakouské armády. Předběžná mírová dohoda z 26. 7. 1866 vymezila dočasný pruský zábor v českých zemích na sever od demarkační linie procházející městy Cheb, Plzeň, Tábor, Jindřichův Hradec, Slavonice a Znojmo, čímž pominula bezprostřední hrozba pro Českobudějovické.

V průběhu první světové války se České Budějovice nacházely mimo oblast vlastních vojenských operací. Válka do života Českobudějovických vstupovala nejčastěji v podobě přesunů vojenských jednotek, příjezdů transportů raněných či uprchlíků z obsazených oblastí a zejm. stále se zhoršující zásobovací situací. Politický převrat v říjnu 1918 proběhl v Českých Budějovicích klidně, výjimkou bylo pouze obsazování německých oblastí nově vzniklého československého státu. K likvidaci odporu v Kaplici byl začátkem prosince povolán českobudějovický 91. pluk. Podobná situace nastala i v době druhé světové války, kdy se České Budějovice proměnily v důležité dopravní a průmyslové středisko v týlu německé armády. Koncem března 1945 se České Budějovice staly cílem 2 náletů amerických bombardovacích perutí, při nichž došlo k velkým ztrátám na životech i na budovách města. Konec války přinesly na Českobudějovicko i do města samého jednotky Rudé armády. Těm toto území připadlo na základě vytyčené demarkační linie dotyku sovětských a amerických vojsk, probíhající na jihozápad od Českých Budějovic. Naposledy zasáhly v. u. do života města v srpnu roku 1968, když bylo tehdejší Československo okupováno vojsky 5 členských států Varšavské smlouvy; obsazení Českých Budějovic bylo dílem Sovětské armády.

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

dějiny města 

AUTOR:
doc. PhDr. Miroslav Novotný CSc.

LITERATURA:
  •      AMORT, Čestmír. Ruští vojáci v jižních Čechách v letech 1799—1800. In: Jihočeský sborník historický. Tábor: Jihočeská společnost pro zachování husitských památek 1954, roč. 23, s. 33—44. ISSN 0323-004X.

    [s. 33—44.]
  •      KRATOCHWIL, Karl a MEERWALD, Alois. Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis: mit einer Sammlung von alten und neueren Sagen. Böhmisch Budweis : Karl Kratochwil & Comp, 1930. 568 s.

    [s. 238.]
  •      ŠIMEČEK, Zdeněk. Vznik a vývoj úřadu městského notáře v Českých Budějovicích do poloviny 15.století. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice: Jihočeské muzeum, 1967, roč. 36, s. 61—70, 130—140, 175—189. ISSN 0323-004X.

    [s. 14 – 30.]