ZAVŘÍT MENU

Češi a Němci

Dvě národnostní skupiny, jejichž soužití vyznačovalo dějiny města až do konce druhé světové války.

Přestože se národnostní příslušnosti nepřikládala do 19. století určující váha, jazykové rozdíly ve městě, kde měl hlavní slovo patriciát německého původu, nemohly být zcela zanedbatelné. Většina obyvatelstva sice ovládala obě řeči, nicméně městská správa zaměstnávala jak německého, tak českého písaře. Zesílení vlivu česky mluvících měšťanů v 2. pol. 15. století bylo sice zřetelné, ale nemělo trvalou povahu. Už v následujícím století přibývalo ve městě německých řemeslníků a od 1600 se v úředních záznamech městské správy počet českých zápisů snižoval, i když český písař při městské radě zůstal.

V 18. století mělo už město převážně německý ráz, stvrzený ještě byrokratizací a ranou industrializací. Její nositelé byli převážně rakousko-německého původu: Lannové pocházeli z okolí Traunsee v Horním Rakousku, Hardtmuthové z Vídně a Veithové, výrobci sukna, z šumavských Volar. Těmto příchozím stejně jako starousedlým měšťanům typu Daublebských ze Sternecku či F. J. Klavíka byla však jakákoliv zášť vůči jinak mluvícím spoluobčanům cizí. Nejméně do poloviny 60. let 19. století se cítili především jako „Budvajzři“ (Budweiser) a teprve potom snad jako Němci nebo Češi. Ještě k obecním volbám 1861 sestavili českobudějovičtí měšťané obou jazykových prostředí společnou kandidátku. Pěvecký spolek Deutsche Liedertafel měl při svém vystoupení ve stejném roce na pořadu české i německé písně. Ale už rok nato se dosud utrakvistický spolek prohlásil za německý a po něm i jiná sdružení. Byl to projev diferenciace spolkového života, který po 1860 v Čechách zesílil. Roku 1864 si čeští živnostníci a obchodníci, soustřeďující se v Besedě českobudějovické, zřídili Záložnu českobudějovickou jako konkurenci Městské spořitelny, ovládané zdejšími Němci. Zatímco za revoluce roku 1848 se Češi ještě nezmohli na vlastní noviny, Němci už měli svůj Der Löwe (později Der Bürgerfreund) a od 50. let Anzeiger aus dem südlichen Böhmen (pozdější Budweiser Kreisblatt). První český list Budivoj vycházel až od 1864.

Tzv. střední strana F. J. Klavíka se marně pokoušela dosáhnout harmonického soužití všech „Budvajzrů“. Po její porážce ve volbách 1865 se obě jazyková společenství českobudějovického obyvatelstva pod tlakem sílícího nacionalismu s konečnou platností rozestoupila a utvořila si vlastní politické reprezentace. Zhmotněním tohoto rozkolu se staly 2 budovy ve městě, Beseda českobudějovická a Německý dům (Dům kultury Slavie), jeho ztělesněním na jedné straně V. Grünwald, A. Zátka a na druhé E. Claudi, W. Rziha a později J. Taschek.

Vysoký přírůstek obyvatel města ke konci 19. století byl následkem zvýšení počtu česky mluvících obyvatel, jichž ročně přibývalo v průměru více než 700, zatímco Němců jen přes 400. Podle přiznané obcovací řeči, která se prvně zjišťovala 1880, byl poměr obou jazykových společenství v Českých Budějovicích následující:

Rok                      Češi                      Němci

1880                   11 812                    11 829

1890                   16 585                    11 642

1900                   23 427                    15 436

1910                   27 309                    16 903

Němci žili hlavně na Lineckém předměstí a ve vnitřním městě, na Pražském předměstí byla převaha česky mluvícícho obyvatelstva. Z okrajových obcí nejvíce Němců, přes 90 % obyvatel, bylo 1880 ve Starých HodějovicíchRožnově, více než polovinu obyvatelstva tvořili v Českém Vrbném, Čtyřech Dvorech, Dubičném, Haklových Dvorech, Homolích, Kněžských Dvorech, Litvínovicích, Mladém, Mokrém, Pohůrce, Roudném, Rožnově, Rudolfově, Suchém Vrbném, Šindlových DvorechVrátě. Většina židovského obyvatelstva ve městě náležela k německému jazykovému společenství. Početní vzrůst česky mluvícího obyvatelstva souvisel také s rozvojem průmyslu a zakládáním továren, které už byly dílem českého kapitálu. Umožňovaly totiž českým zaměstnancům svobodně se hlásit ke své národnosti a vymaňovat se tak z germanizačního tlaku německých zaměstnavatelů. Jak se poměr mezi oběma národnostmi ve městě měnil ve prospěch Čechů, stoupala i jejich ctižádost dosáhnout odpovídajícího vlivu ve všech oblastech veřejného života. Pozornost upínali ponejvíce na školství, vytvářející základní předpoklady pro recepci kultury obyvatelstvem. Politicky se organizovali od 1871 v Českém politickém spolku, od 90. let v jednotlivých stranách, jejichž činnost koordinovala Národní rada Čechů českobudějovických. Velmi aktivně vystupovaly jejich kulturní spolky jako Budivoj, Matice školská, odbočky Národní jednoty pošumavské, Sokola aj. K zvýšení vzdělanosti vydatně přispěla Městská veřejná knihovna, otevřená 1885. Převahu v Obchodní a živnostenské komoře získali Češi 1883, první poslanecký mandát v říšské radě 1897 a prvního vítězství v obecních volbách do 3. sboru dosáhli až 1906.

Odpovědí na rozmach české aktivity bylo zakládání německých tzv. obranných spolků, mezi nimiž sehrály prvořadou úlohu Deutscher SchulvereinDeutscher Böhmerwaldbund, vedený J. Taschkem. Celkem klidné soužití obou národních společenství ve městě narušovaly zpravidla volby a od počátku 20. století rostoucí bumly, jak říkali Češi výtržnostem, k nimž docházelo mezi horkokrevnou mládeží obou národností na hlavním náměstí. Národnostnímu dělení tam odpovídala i příslušná korza: české na straně hotelu Slunce, německé na straně hotelu Zvon. K podpoře zdejších Čechů měla sloužit 1906 slavnost Praha Českým Budějovicům, na niž byl vypraven do Prahy zvláštní vlak, aby se Českobudějovičtí mohli zúčastnit přátelského večera na Žofíně a velké slavnosti na výstavišti, kam přišlo na 30  000 lidí. Vážný pokus o česko-německé vyrovnání ve městě, takzvaný Českobudějovický pakt z 1914, se již nepodařilo uvést do života.

První světová válka zasáhla stejnou měrou budějovické Čechy i Němce. Její důsledky, především v podobě samostatného československého státu, vyzněly však daleko příznivěji pro české obyvatelstvo. Češi získali konečně rozhodující vliv na městskou správu, který odpovídal jejich podílu na celkovém počtu obyvatel města, a s tím i funkci starosty. Ke konci 1918 mnozí z nich, členové Sokola a vojáci 91. pěšího pluku, přispěli k likvidaci pokusu německých separatistů o odtržení jihočeského pohraničí od nového státu. V obecních volbách 1919 získali Češi 34 ze 42 mandátů v městském zastupitelstvu.

Národnostní konflikty doznívaly ještě na počátku 20. let. V únoru 1920 znemožnili Češi v Německém domě přednášku Rudolfa Lodgmana von Auen (1877—1962), předsedy Německé nacionální strany. Na 40 osob bylo přitom zraněno a mezi zatčenými převažovali studenti německých středních škol. V listopadu 1920 ničili Češi v Německém domě, tiskárně Moldavii, německých školách, Justičním paláci a jinde velkoněmecké a rakouské tiskoviny a symboly.

Při sčítání lidu 1921, kdy se prvně zjišťovala národnost, se k německé národnosti přiznalo asi 7 500 z celkového počtu 43 000 obyvatel města. Od 1880 se tak podíl Němců v Českých Budějovicích snížil z více než 40 % na 17 % (do 1930 pak klesl ještě na 14 %). To platilo i o okrajových obcích, z nichž největší podíl německého obyvatelstva měly 1921 Litvínovice s 60 % (1931 už méně než 50 %); německou většinu měly tehdy už jen Roudné a Haklovy Dvory, zatímco v Suchém Vrbném se podíl Čechů od 1880 do 1921 zvýšil z necelých 36 % (47 ze 131 obyvatel) na 93 % (4 012 ze 4 440). Ve Čtyřech Dvorech, kde 1880 žilo přes 55 % Němců, do 1921 klesl jejich podíl dokonce na 3,5 %. Protože podíl německé menšiny nepřesahoval v Českých Budějovicích zákonných 20 %, mohlo obecní zastupitelstvo zavést češtinu jako jedinou úřední řeč. Přesto se vzájemné vztahy mezi příslušníky obou národností ve městě dařilo zklidňovat. Roku 1922 se české a německé strany dohodly na společné oslavě 4. výročí samostatnosti ČSR. Němečtí nacionalisté z jiných území Čech proto požadovali, aby českobudějovičtí Němci byli navždy vyloučeni z německého národa.

Zlom nastal ve 30. letech, kdy se převážná většina německy mluvících obyvatel přiklonila k Sudetoněmecké straně. Vztah jejích mluvčích, jež zde představovali H. Westen a F. David, k bývalým vůdcům českobudějovických Němců, tedy i k J. Taschkovi, však nebyly srdečné. Staří žárlili na úspěchy nacistů, a ti zase své předchůdce vinili z neschopnosti. Téměř naprosté oddělení českého a německého obyvatelstva, dovršené okupací 1939—1945, předznamenalo tragický konec staletého soužití obou etnik v Českých Budějovicích. Po skončení druhé světové války byli nejaktivnější nacisté a jejich čeští přisluhovači postaveni před soud, který vynesl přísné rozsudky, mezi nimi i nejvyšší trest pro H. Westena. Většina Němců byla propuštěna ze zaměstnání; kupříkladu v továrně Koh-i-noor Hardtmuth jich zůstalo pouze 9. Do internačního střediska, zřízeného ve městě, bylo uvedeno 2 400 místních Němců, kteří zde čekali buď na soud, či na odsun. Celkem bylo z Českých Budějovic vysídleno na 6 000 Němců. 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

odsun Němců    |   politické poměry    |   spolky a sdružení    |   Židé 

AUTOR:
doc. Robert Sak

LITERATURA:
  •      BEZECNÝ, Zdeněk. Němci se nebojí nikoho mimo Boha a prince Schwarzenberga. Bedřich ze Schwarzenberku a volby do říšské rady v roce 1897. In: Jihočeský sborník historický 2003. České Budějovice 2003, roč. 72.

  •      KING, Jeremy Rupert Nicolas. Budweisers into Czechs and Germans : a local history of Bohemian politics, 1848-1948. New Jersey : Princeton University Press, c2002. 284 s. ISBN 0-691-04892-4. 

  •      KING, Jeremy Rupert Nicolas. Od Budweiserů k Čechům a Němcům. In: Jihočeský sborník historický.České Budějovice: Jihočeské muzeum, 2002, sv. 71. ISSN:0323-004X

  •      KRATOCHWIL, Karl a MEERWALD, Alois. Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis: mit einer Sammlung von alten und neueren Sagen. Böhmisch Budweis : Karl Kratochwil & Comp, 1930. 568 s.

    [s. 10—12, s. 427—433.]
  •      NIKRMAJER, Leoš. Českobudějovický pakt – pokus Augusta Zátky o místní česko-německé vyrovnání v letech 1906—1914. In: Staré Budějovice: sborník prací k dějinám královského města Českých Budějovic. České Budějovice: Historicko-vlastivědný spolek, 2005. sv. 1. ISSN 1804-3186.

  •      PECHA, Miloslav. Státní převrat v říjnu 1918 v Českých Budějovicích: předpoklady, průběh a význam. 1. vyd. České Budějovice: Studio Gabreta, 1999. 185 s., [6] s. obr. příl. ISBN 80-238-4734-1.

  •      PETRÁŠ, Jiří. Poznámky k česko-německé problematice v Českých Budějovicích po skončení druhé světové války. In: Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech. 1995, roč. 32, č. 1., s. 10—15.

  •      PETRÁŠ, Jiří. Konec soužití Čechů a Němců v Českých Budějovicích. In: Jihočeský sborník historický 1997–1998. České Budějovice 1997–1998, roč. 66–67, s. 147—172.

  •      PETRÁŠ, Jiří. České Budějovice – poslední dny války, první dny míru. In: Staré Budějovice: sborník prací k dějinám královského města Českých Budějovic. České Budějovice: Historicko-vlastivědný spolek, 2005. sv. 1. ISSN 1804-3186.

  •      RADA, František. Když se psalo c.k.: ze života Českých Budějovic na počátku století. 1. vyd. České Budějovice: Nakladatelství České Budějovice, 1965. 242 s.

    [s. 24—37.]
  •      RADA, František. Když se psalo T.G.M.: České Budějovice v prvním desetiletí republiky. 1. vyd. České Budějovice: Růže, 1970. 297 s.

    [ s. 77—79.]
  •      SAK, Robert. Sto let budovy základní školy v ulici Matice školské v Českých Budějovicích 1901—2001. V Českých Budějovicích: Základní škola v ulici Matice školské, 2000. 36 s., [12] s. obr. příl. ISBN 80-238-5943-9.

  •      SEDLMEYER, Karl Adalbert. Budweis: Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel. Miesbach: Bergemann + Mayr, 1979. 581 s.

  •      STERNECK, Tomáš. Mezi měšťany a šlechtou: dějiny rodu Daublebských ze Sternecku. Brno: Statutární město Brno, 2009. 581 s. Brno v minulosti a dnes; suppl. č. 8. ISBN 978-80-86736-12-9.