ZAVŘÍT MENU

Židé

Izraelité, též vyznavači judaismu.

České Budějovice měly velmi starobylé židovské osídlení. Podle privilegia Jana Lucemburského (1296—1346) z 1341 se ve městě mohly usídlit 2 židovské rodiny, Karel IV. (1316—1378) privilegiem z 1364 dovolil usídlení 3 židovským rodinám. Toto osídlení bylo soustředěno do Židovské ulice, vicus Judeorum (ulice U Černé věže), kde je prameny doloženo pro sklonek 14. století. Ulice nebyla obydlena pouze Židy, nepředstavovala tedy ghetto, a zpočátku v ní převažovali křesťané. V jejím prostoru byla postavena i synagoga. Českobudějovičtí Židé se živili, jak to bylo ve středověku obvyklé, půjčováním peněz a obchodem. Jejich počet se postupně zvyšoval. Na přelomu 15. a 16. století tvořilo zdejší židovskou obec podle odhadu asi 100 členů, kteří už měli svého rabína. Židé byli neplnoprávnou a pouze trpěnou složkou středověkého obyvatelstva a důvodem k jejich ochraně byl obyčejně jen příjem, který z nich panovník, feudální vrchnosti nebo města měli. Nejednou byla židovská menšina vystavena pronásledování, a to z důvodů náboženských (náboženská nesnášenlivost křesťanů), ekonomických (snaha zmocnit se židovského majetku) i ryze kriminálních. Bylo tomu tak i v Českých Budějovicích, kde v důsledku tragických událostí z 1505—1506 židovské osídlení zaniklo.

Koncem června 1505 byli českobudějovičtí Židé obviněni ze spoluúčasti na údajné rituální vraždě křesťanského chlapce v dolnorakouské vesnici Pleisingu. Obvinění posloužilo městské radě jako vhodná záminka k trvalému vypuzení Židů z města. V procesu s obviněnými bylo užito krutého mučení, ale jejich vinu na vraždě chlapce se nepodařilo prokázat. Dne 12. 12. 1505 bylo 7 obžalovaných odsouzeno k trestu smrti upálením, který byl téhož dne vykonán na židovském hřbitově před Rožnovskou branou. Dalších 13 obviněných včetně žen bylo zakrátko odsouzeno k trestu smrti utopením, vykonanému v noci z 29. na 30. 12. 1505. Za nespravedlivou perzekuci se postavil i král Vladislav II. Jagellonský (1456—1516), který ve svém majestátu z 16. 3. 1506 udělil Českým Budějovicím právo vypovědět Židy natrvalo z města. Brzy nato byli zbývající Židé z města vyhnáni, jejich majetek zabaven a darován králem městu, synagoga změněna na katolickou kapli. Židovským matkám bylo odňato 23 dětí a mladistvých, kteří byli násilně pokřtěni. Židovské osídlení ve městě přestalo na celá staletí existovat.

Zákaz usídlení v Českých Budějovicích byl překonán až revolucí roku 1848, která Židům přinesla zrovnoprávnění s křesťany. Po zrušení legislativní segregace Židů 1849 se zde usídlily první židovské rodiny. Prvním novodobým židovským usedlíkem byl Bernard Kohn na Pražském předměstí. S příchodem továrníka Emanuela Fürtha a s jeho volbou za představeného obce začal ve městě 1858 život židovské komunity. Po složitých úředních jednáních byla počátkem 1859 konstituována Židovská náboženská obec v Českých Budějovicích, která si zřídila modlitebnu s duchovními, tj. rabínem a kantorem (synagogálním zpěvákem). Prvním rabínem a učitelem náboženství se stal Filip Bondy. Současně vznikl spolek Chevra kadiša (Pohřební bratrstvo, v hebrejštině doslova Svaté bratrstvo), který 1867 zřídil na Pražském předměstí U Křížku nový židovský hřbitov. Nástupci Filipa Bondyho v rabínském úřadě byli: Adam Wunder (1817—1905), v letech 1867—1905 krajský rabín, za něhož byla 1887—1888 vybudována synagoga, Emil Krakauer (* 1876), v úřadě 1905—1906, Karel Thieberger (1869—1938), v úřadě 1906—1938, a poslední českobudějovický rabín Rudolf Ferda (1889—1944), v úřadě 1938—1942, deportovaný 18. 4. 1942 v transportu Akb spolu se souvěrci do Terezína (ghetta) a odtud 16. 10. 1944 do Osvětimi, kde zahynul.

V 2. pol. 19. století a v prvních čtyřech desetiletích 20. století tvořili Židovskou náboženskou obec v Českých Budějovicích, která měla sídlo naposledy v Biskupské ulici č. 5, většinou středostavovští nebo zámožní a mnohdy i společensky vlivní členové. V hospodářském životě města zaujímali židovští podnikatelé významné postavení a Židé se stále výrazněji podíleli i na zdejším politickém a kulturním dění. Za rakousko-uherské monarchie byla českobudějovická židovská pospolitost v naprosté většině orientována německy a teprve za První republiky se zčásti asimilovala k Čechům. Na jejím částečném počeštění měl zásluhu představitel českých Židů Šimon Wachtl, komerční rada a prezident československých smaltoven, 1925 zvolený představeným obce.

O vysoké vzdělanostní úrovni českobudějovické židovské komunity ve 20. století svědčí řada kulturních osobnosti, které z ní vyšly nebo s ní byly spjaty: K. Fleischmann, E. Flusser, N. Frýd, R. Kende.

Počet židovských obyvatel Českých Budějovic až do První republiky postupně vzrůstal:

rok      počet obyvatel             z toho Židů

1862           16 730                          250

1890           27 635                          969

1925           44 022                       1 423

 

Za první světové války padlo 19 českobudějovických izraelitů.

Do života židovské pospolitosti tragicky zasáhla německá okupace. Židovští občané z Českých Budějovic a okolí se v dubnu 1942 museli shromáždit v Täublově továrně na lišty a rámy a odtud byli 18. 4. 1942 v počtu 909 osob deportováni transportem Akb do Terezína. Z účastníků tohoto transportu 878 osob zahynulo v Terezíně nebo v jiných koncentračních a vyhlazovacích táborech a osvobození se dožilo pouze 30 osob. Rozsah genocidy českobudějovických a okolních Židů byl ještě větší, neboť uvedená čísla nezachycují židovské občany zatčené gestapem z politických důvodů před hromadnou deportací a židovské osoby ze smíšených manželství uvězněné po ní; většina lidí z těchto dvou kategorií rovněž zahynula. Někteří zdejší a okolní Židé se však zachránili ještě začátkem okupace emigrací do svobodné ciziny. Mnozí židovští emigranti přitom vstoupili do československých zahraničních vojsk a podíleli se na osvobozovacích bojích.

Po osvobození byla v červnu 1945 obnovena Židovská náboženská obec v Českých Budějovicích, ale jen ve skrovných poměrech a s malým počtem členů. V modlitebně v budově obce byly obnoveny bohoslužby, vedené však již jen předříkávačem, a zahájeny opravy zpustošeného hřbitova. Přirozeným úbytkem a vystěhovalectvím poklesl počet členů obce natolik, že byla později přeměněna na tzv. synagogální sbor, přičleněný k Židovské náboženské obci v Plzni. Bohoslužby v modlitebně se konaly jenom do 1970, neboť emigrací po vojenské invazi v srpnu 1968 počet členů synagogálního sboru dále poklesl. Ten ještě nějakou dobu formálně existoval a byl přidružen k Židovské náboženské obci v Praze. Později v Českých Budějovicích tradiční židovský život zanikl. Několik zde žijících izraelitských věřících je organizováno v Židovské obci v Praze nebo v Plzni.

V poválečné židovské komunitě v Českých Budějovicích vynikaly tyto osobnosti: Lev Herz (1893—1976), před druhou světovou válkou profesor češtiny na německém gymnáziu, za války vězeň koncentračních táborů v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu, po válce profesor angličtiny, němčiny a francouzštiny na českých středních školách, 1952—1953 zatímní správce Jirsíkova gymnázia, spoluobnovitel zdejší židovské obce; Bedřich Popper (1909—1990), účastník zahraničního odboje na Blízkém východě, v severní Africe a v západní Evropě, nositel několika válečných vyznamenání a autor zajímavých pamětí (část vyšla s názvem Moje cesta do armády v Českožidovském almanachu); Artur Eisner (1915—1997), za války účastník západního zahraničního odboje, nositel několika válečných vyznamenání, za komunismu perzekvován, funkcionář zdejšího synagogálního sboru a autor dosud nepublikovaných pamětí; Hana Housková (1941—1998), historička, publicistka a literární kritička, od 1965 členka Židovské obce v Praze, 1981—1987 redaktorka publikačního oddělení Rady židovských náboženských obcí v Praze, autorka řady článků a statí se židovskou tematikou a zejm. knihy Česlicí času. Život a dílo Karla Fleischmanna (1998), editorka Českožidovského almanachu (1994), vydaného na paměť českých obětí holocaustu. 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

náboženské poměry    |   rodáci 

AUTOR:
PhDr. Jan Podlešák Th.D.

LITERATURA:
  •      GOLD, Hugo, ed. Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergaggnheit und Gegenwart. Bd. 1. Brünn: Jüdischer Buch- und Kunstverlag, 1934. [14], 735 s.

  •      PLETZER, Karel. Zánik židovské obce v Českých Budějovicích roku 1505. In: Jihočeský sborník historický 1975. České Budějovice 1975, roč. 44, č. 1–4, s. 8—21.

    [s. 8—21.]
  •      Podlešák J., 1997: Neznámý pramen k dějinám genocidy Židů z Českých Budějovic a okolí. („Budweiser-Namen-Index“). Terezínské listy č. 25.

    [s. 51—62.]
  •      KÁRNÝ, Miroslav et al. Terezínská pamětní kniha: židovské oběti nacistických deportací z Čech a Moravy 1941-1945. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1995, 2 sv. ISBN 80-7023-209-9; ISBN 80-7023-225-0.

    [s. 478—491.]
  •      URBÁNKOVÁ, Milena. Židé a Židovská ulice v Českých Budějovicích koncem 14. a počátkem 15. století. In: Jihočeský sborník historický 1986. České Budějovice 1986, roč. 55, č. 4, s. 197—201.

    [s. 197—201.]
  •      Archiv Židovského muzea v Praze, fond Židovská náboženská obec v Českých Budějovicích, akta o založení Židovské náboženské obce 1857—1858.

  •      Budweiser-Namen-Index. Verzeichnis der Juden des Bereiches der Aussenstelle Budweis (JKG Budweis, Frauenberg a. d. M., Kaladei a. d. L., Kardasch-Retschitz, Wittingau und Wodnian) vom 15. III . 1939 bis 6. VI. 1944, Ältestenrat der Juden in Prag, Aussenstelle Budweis 1944 (strojopis ve vlastnictví J. Podlešáka z Českých Budějovic, kopie v Jihočeské vědecké knihovně).

  •      Archiv Židovského muzea v Praze, fond Židovská náboženská obec v Českých Budějovicích, stavební spisy 1887—1937.