ZAVŘÍT MENU

radnice

Administrativní a reprezentační objekt městské správy.

radní dům  |  Rathaus

Původně byla umístěna na nároží Biskupské uliceRadniční ulice. Doba výstavby ani její tehdejší podoba není známa, protože později zcela zanikla. Z útržkovitých informací lze předpokládat, že stavba výrazně nevybočovala z běžné podoby soudobého měšťanského domu. Např. až 1410 platilo město za vyzdění klenby nad komorou, ve které byl uložen městský archiv.

Mezi 1417—1433 byla r. přemístěna na náměstí Přemysla Otakara II. do Knollova domu, ke kterému byl 1494 připojen také Terczebuchovský dům. Oba domy byly stavebně propojeny 1514 a několikrát upravovány, např. 1531 při příležitosti pobytu královny Anny Jagellonské (1503—1547).

Charakter zástavby a osídlení plochy, kterou nová r. zabrala, částečně objasnil teprve archeologický výzkum realizovaný 1996—1997. Poprvé byly parcely domů č. 1 a 2 osídleny ve starší době bronzové (asi 2000—1500 př. Kr.) a opět v mladší době bronzové (1300—1000 př. Kr.). V následujících obdobích doklady o osídlení plochy chybí, a to až do pozdní doby laténské (1. století př. Kr.), ze které pocházejí částečně zahloubené sídlištní objekty. O trvalejším charakteru osídlení v pozdní době římské (přelom 4. a 5. století) svědčí objev půdorysu obdélné chaty.

Krátce po založení města vznikly na středověkých parcelách zahloubené objekty. Z běžných nálezů datovaných do 13. století se vymykají zbytky luxusních keramických nádob zdobených červeným malováním, které byly do města přivezeny ze severních Čech. Poprvé byl ve městě zjištěn výskyt skleněných nádob z konce 13. století. Ze 14. a 15. století pocházejí četné doklady řemeslné činnosti a velká kolekce ukázek soudobé hmotné kultury, čítající kolem 50 keramických nádob, zlomků skleněných číší tzv. českého typu a dřevěných předmětů pocházejících zejm. ze studní, někdy změněných v odpadní jámy. Celková gotická podoba r. není známa.

Příznivá situace, do které se město dostalo po ukončení šmalkaldské války, doprovázená císařskou přízní, umožnila radikální přestavbu středověkého objektu. Stavbu renesanční r. zahájil 1555 italský stavitel Hans Spatz, v literatuře někdy nesprávně spojovaný s Giovannim Spatiem, činným při stavbě pražského Královského letohrádku. Budova r. byla dokončena 1558 nákladem 2 353 kop grošů, stavitel obdržel za svoji práci od městské rady 850 kop a bílého koně. Podle zachované ikonografie lze renesanční r. rekonstruovat jako jednopatrovou stavbu s podloubím, hranolovou nárožní věží s hodinami, ukončenou renesančními obloučkovými štítky (atikou) s řadou korouhviček; věž kryla masivní renesanční báň. Stavebně historický průzkum potvrdil výzdobu fasád sgrafitem.

V letech 1641 a 1655 byla r. poškozena požáry a již 1720 se uvažovalo o její komplexní přestavbě. První náčrt odevzdal počátkem 1727 schwarzenberský polír Pavel Kolečný z Třeboně, který pro město stavěl Samsonovu kašnu. Radní jeho návrh odmítli a obrátili se na Antona Erharda Martinelliho (asi 1684—1747), ve Vídni žijícího Itala, který byl 1722—1732 dvorním stavitelem Adama Františka knížete ze Schwarzenbergu (1680—1732). Stavba barokní r. byla zahájena 1727 a dokončena v červenci 1730. Za projekt bylo Martinellimu údajně vyplaceno 6 tolarů. Dílo realizoval Pavel Kolečný z Třeboně. V přízemním traktu do náměstí Přemysla Otakara II. jsou využity starší gotické a renesanční prostory s lunetovými klenbami. Na místě zbořené věže vznikla trojlodní vstupní hala sklenutá na pilíře, ze které vede schodiště zdobené balustrádou do 1. patra s velkou radní a soudní síní, zdobenou freskou s námětem Šalamounova soudu. Vytvořil ji 1729—1730 Jan Adam Schöpf (1702—1772). Teatrální kompozice a živá barevnost vypovídá o bavorských vlivech tohoto žáka a následovníka Kosmy Damiána Asama (1686—1739). Reprezentační prostory se štukovými a malovanými stropy jsou orientovány do náměstí, směrem do dvora navazují přes širokou chodbu menší klenuté prostory. Trojtraktová dispozice je doplněna o jednotraktové příčné křídlo.

Zásadně se proměnila zejm. fasáda objektu. Podloubí bylo zazděno až na dva symetricky řešené, bohatě profilované portály. Výškově akcentované piano nobile o jedenácti okenních osách zdobí bohaté suprafenestry se znaky města a dědičných zemí Českého království a alegorickými figurami, které jsou dílem pasovského štukatéra Bernarda Thama. Vlevo Marcus Curtius vrhající se s koněm do propasti na římském fóru, aby zachránil svou obec před zkázou, vpravo Gaius Mucius Scaevola vkládající dobrovolně svou pravici do ohně. Pětiosý, mělce vystupující ústřední rizalit je ukončen tabulovým volutovým štítem s malbami svatého Floriánasvatého Rocha od Karla Bonanella (1640—1717). Malebnou siluetu stavby dotvářejí 3 věže s cibulovými báněmi, připomínající městský znak, původně spojené řetězovým závěsem. Dominantní hodinovou věž původně završoval tepaný dvouhlavý orel. Atiku zdobí fantaskní chrliče (dnes kopie); dílo místního mědikovce Ondřeje Grelingera, a alegorické sochy Spravedlnosti, Moudrosti, StatečnostiOpatrnosti (Věrnosti), které dodal místní sochař J. Dietrich.

Architektonická koncepce r. je ohlasem reprezentativních manýristických vzorů, jak je představuje např. kdysi trojvěžová malostranská r. Motiv atikového štítu navazuje na renesanční jihočeské vzory v Českém Krumlově či Veselí nad Lužnicí. Slohová poloha přesně odpovídá elegantní a komorní poloze raného rokoka, tak jak se v prostředí vídeňských paláců uplatňovala v tvorbě žáků a pokračovatelů Josefa Emanuela Fischera z Erlachu (1693—1742). Malebnost siluety, eklektická bohatost dekorace a přitom klasicistně uměřená osnova nezasažená radikálním pohybovým barokem zřetelně dokládají, že jižní Čechy v této době těžily spíše z rakouského než pražského prostředí.

Během 18. a zejm. v následujících stoletích došlo k celé řadě dočasných úprav, mj. v souvislosti s reorganizací soudnictví, které znejasnily a zkomplikovaly vnitřní provoz objektu. V roce 1825 byl přestavěn zadní trakt pro potřeby krajského soudu včetně vězeňských cel a vybudovány pavlače na krakorcích. Stavitel Josef Bednařík adaptoval 1850 2. patro. Sousední objekt č. 2, zájezdní hostinec U Tří korun, byl 1878 nahrazen novostavbou podle projektu Thomase Schwarze a 1905 byl konečně spojen s r., v témž roce se uskutečnila demolice dvorního křídla. Po řadě oprav z let 1938, 1946, 1955—1957, 1983 proběhla rozsáhlá rekonstrukce celého objektu podle návrhu Čestmíra Luhana (* 1955) a Jana Pravdy (* 1953). Při ní došlo k zásadní změně barevnosti z okrové na šedou. Na základě velmi reprezentativně obeslané veřejné architektonické soutěže realizoval nakonec dostavbu nového radničního křídla pražský architektonický ateliér Jiran a Kohout. Zdeněk Jiran (* 1959) a Michal Kohout (* 1964) zde soudobými architektonickými prostředky dokázali vytvořit prostředí, které rezonuje s historickým prostředím dvorního traktu a splňuje provozní požadavky r. v podmínkách moderní doby. Dostavba umožnila využívat historické prostory r. pro provoz výstavní síně a informačního centra a otevřít tak její prostory veřejnosti. V roce 1995 umocnila atmosféru r. nově instalovaná zvonkohra. Projekt r. realizovaný 1999—2001 získal ocenění Presta jako nejlepší stavba jižních Čech v letech 1999—2000 a 2001 získal čestné uznání v kategorii rekonstrukcí v rámci prestižní ceny Grand prix Obce českých architektů.

V interiéru r. se nalézá řada pozoruhodných uměleckých děl sochařských, malířských i z oblasti užitého umění. Významný je zejm. plastický znak města od R. Kristinuse z 1890 umístěný na schodišti a rozměrný goblén s vedutou města v radniční síni, který je dílem Marie Teinitzerové–Hoppeové (1879—1960) podle návrhu Cyrila Boudy (1901—1984). Na průčelí r. byla po roce 1989 znovu osazena zmenšená busta T. G. Masaryka, dílo Jana Vítězslava Duška (1891—1966) z 1935. Na nádvoří socha A. Zátky od Bohumila Kafky (1878—1942). 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

architektura    |   baroko    |   gotika    |   nástěnná malba    |   renesance    |   sladovnictví 

AUTOŘI:
doc. PhDr. Jiří Kotalík CSc.
PhDr. Jiří Militký Ph.D.
Mgr. Juraj Thoma

LITERATURA:
  •      BORSKÁ–URBÁNKOVÁ, Milena. Českobudějovické náměstí koncem 14. a začátkem 15. století. In: Jihočeský sborník historický 1965. České Budějovice 1965, roč. 34, s. 116—127.

    [s. 116—117.]
  •      PAVEL, Jakub a ŠAMÁNKOVÁ, Eva. České Budějovice. 2., přeprac. vyd. Praha: Odeon, 1979. 234 s. Památky. Řada Městské památkové rezervace; Sv. 32.

  •      ŠMRHA, Karel. Z minulosti českobudějovické radnice. Jihočeské listy, č. 76, 1940.

  •      KOVÁŘ, Daniel. Budějovický poutník, aneb, Českými Budějovicemi ze všech stran. Vyd. 1. Praha: Baset, 2006. 252 s. Poutník; sv. 4. ISBN 80-7340-089-8.

  •      MUK Jan, VLČEK Pavel a URBAN J. České Budějovice. Radnice. Stavebně historický průzkum, rukopis 1988.