ZAVŘÍT MENU

Jihočeské muzeum

Vědecké osvětové zařízení shromažďující, odborně spravující a zpřístupňující sbírky hmotných pramenů o vývoji přírody a lidské společnosti v okruhu své působnosti.

Städtisches Museum  |  Krajské vlastivědné muzeum

V květnu 1877 byl ustanoven muzejní spolek, schváleny jeho stanovy a v červnu zvolen správní výbor. Městské muzeum, organizované na spolkovém základě, si vymezilo na svou dobu moderní poslání vzdělávacího a sběratelského ústavu sloužícího vědě, umění a rozvoji průmyslu. První sbírky byly uloženy v domě na náměstí Přemysla Otakara II. č. 16. K nemnoha historickým památkám uloženým do té doby na radnici postupně přibývaly dary z městských domácností i od budějovických rodáků žijících v cizině. Na jaře 1878 byly sbírky přeneseny do 2 místností v domě U Tří korun č. 2 vedle radnice a poprvé zpřístupněny veřejnosti. O deset let později zaplňovaly přírodovědné, historické a uměleckoprůmyslové sbírky nestejné hodnoty 8 sálů.

V roce 1888 bylo muzeum rozděleno na 2 samostatné části s vlastními rozpočty a evidencí sbírek. Průmyslové muzeum, mající za cíl vzdělávání řemeslníků a živnostníků i povznesení technické a estetické úrovně výrobků, bylo štědře finančně podporováno místními řemeslníky a podnikateli. Přírodovědecké a kulturněhistorické muzeum bylo odkázáno na podporu města a rozvíjelo se především dary. V čele každé části stáli samostatní kustodi. Ředitelem muzea byl předseda správního výboru; v této funkci se postupně vystřídali Adolf Lindner (1827—1906), Johann Löwenhöfer (1853—1912) a R. Kristinus.

Příliv sbírkových předmětů si vynutil výstavbu nové muzejní budovy. Město věnovalo pozemek na stavbu (na místě městského zahradnictví), subvenci a zajistilo financování projektu. Stavbu novorenesanční budovy podle návrhu plzeňského architekta Viktora Schwerdtnera provedl 1898—1901 J. Hauptvogel. Obdélníkový půdorys dvoupatrové budovy se středním a dvěma bočními rizality pohledově uzavřel jihozápadní část Senovážného náměstí. Hlavní průčelí o 15 okenních osách je obráceno do Dukelské ulice. První patro člení bosáže, vstup zvýrazňuje sloupový portikus. Trojtraktová dispozice přízemí se v 1. a v 2. patře proměňuje na dvojtraktovou, s průčelím výrazně ustupujícím za rizality, mezi nimiž vzniká terasa uzavřená balustrádou. V úrovni 1. a 2. patra budovy jsou pak rizality členěny pilastry, drobným štukovým dekorem a vrcholí obdobně zdobenými štíty. Ostatní výzdoba fasády se omezuje na šambrány rámující pravoúhlá a podvojná okna, doplněná štukovými medailony. Zadní průčelí, původně obrácené do parkově upraveného prostoru, opakuje rozvrh hlavní fasády. Pouze středový pětiosý rizalit je více strohý, s balkonem vysazeným na iónských sloupech vyrůstajících z terasy a umožňující přímý vstup do slavnostního sálu v přízemí budovy, ukončený kupolí. V interiéru zaujme především bohatě zdobené reprezentativní schodiště situované ve středovém rizalitu a k němu přiléhající výstavní sály se štukovými plochými stropy. Kromě stálých expozic obou muzeí byla v budově přístupná kreslírna, ateliér pro modelování, výstavní a přednáškový sál pro pořádání odborných kurzů, přednášek a výstav převážně výtvarného a uměleckoprůmyslového zaměření.

Bohatá činnost muzea sloužila do první světové války zejm. potřebám vládnoucí německé menšiny. Vyzdvihovala její podíl na historii města a vědomě zanedbávala sběr dokladů z českého prostředí. Zásadní změnu v dalším vývoji přinesl vznik ČSR roku 1918. Počátkem 1919 bylo převážně německému muzejnímu spolku odňato právo řídit další činnost muzea a byl ustaven nový správní výbor s českou většinou. Rozdělení na 2 samostatná muzea bylo zrušeno. Sbírky se staly součástí jednoho ústavu, převzatého 2. 7. 1921 do majetku města. To umožnilo věnovat větší pozornost sběru dokladů z jihočeského venkova, zvláště Blat a Doudlebska, takže 1927 mohla být uspořádána rozsáhlá jihočeská národopisná výstava. Po jmenování nového ředitele F. Matouše 1930 a později dalšího odborného pracovníka V. Denksteina se těžiště činnosti začalo přesouvat i do oblasti historie umění. Podnět k tomu dalo převedení Diecézního muzea do správy Městského muzea. Hodnotný soubor gotických deskových maleb a plastik postupně rozmnožila další významná díla a byla tak vytvořena galerie gotického umění z jižních Čech, která se 1937 stala součástí stálé muzejní expozice. Roku 1934 byl v muzeu instalován Památník národního osvobození. Snahu vybudovat samostatnou expozici novodobých dějin v Eggertově vile znemožnila okupace a druhá světová válka. Muzeum dostalo německého správce Adalberta Wodiczku, oba čeští pracovníci museli odejít, expozice byla zrušena, sbírkové předměty vystěhovány a sály přeměněny na skladiště.

Po skončení války bylo nutné zajistit umělecky a historicky cenné předměty, svézt je z různých skladišť, aby mohly být znovu zpřístupněny veřejnosti. Obnovená gotická a barokní galerie byla otevřena 1947. Dále pokračovalo pořádání a identifikace starých sbírek a především třídění a výběr předmětů vhodných pro muzejní sbírky z majetku zabaveného v bytech po odsunu Němců. Roku 1951 přešlo muzeum do správy Krajského národního výboru v Českých Budějovicích pod názvem Krajské vlastivědné museum a s působností na území celého Českobudějovického kraje. O rok později byl ze sbírkového fondu vyčleněn soubor obrazů a plastik z období gotiky baroka jako základ pro nově zakládanou Alšovu jihočeskou galerii v Hluboké nad Vltavou, kde tvoří nejcennější jádro expozice.

Pro Krajské vlastivědné muzeum vyplynula z nově formulované funkce povinnost vytvořit reprezentativní expozici, poskytující přehledný obraz přírodních poměrů a historického vývoje jižních Čech až po 20. století. Omezené sbírky bývalého Městského muzea k tomu nestačily. Byl zahájen sběr dokladů také z jiných částí kraje a z oborů, které dosud předmětem muzejního zájmu nebyly. Muzeum převzalo sbírkové fondy rušených muzeí v Horní Plané, Dolním Bukovsku, Trhových Svinech, Lišově, později i v Třeboni. Nová historická expozice období feudalismu byla otevřena 1957, 1961 přírodovědná expozice, představující v novém pojetí přírodu jihočeských rybníků, řek a okolí lidských sídlišť, a v témž roce i detašovaná Expozice jihočeského skla a sklářství v prostorách hradu v Nových Hradech.

Na krátké období (1960—1961) přešlo muzeum do správy Městského národního výboru České Budějovice, ale v souvislosti s novým územněsprávním uspořádáním se pod novým názvem Jihočeské muzeum opět stalo organizací zřizovanou Jihočeským krajským národním výborem v Českých Budějovicích. Stálé expozice se postupně doplňovaly, obohacovaly a formálně zdokonalovaly. V letech 1974—1975 byla vytvořena Expozice lidového malovaného nábytku z jižních Čech a zpřístupněna veřejnosti v tvrzi Žumberk u Nových Hradů. V období 1973—1975 se Jihočeské muzeum podílelo na přípravě a realizaci Muzea dělnického revolučního hnutí. Roku 1979 převzalo Jihočeské muzeum do své správy národní kulturní památku strážní domek koněspřežní železniceMánesově ulici č. 10, který byl 1992 zpřístupněn pro veřejnost.

Významným mezníkem ve vývoji Jihočeského muzea se stal rok 1989; změnou politických poměrů se otevřely nové možnosti odborné badatelské a muzejní práce. Po zrušení krajského zřízení 1991 přešlo Jihočeské muzeum se statusem státního regionálního muzea pod Ministerstvo kultury České republiky. Od 2001 je zřizovatelem Jihočeského muzea Jihočeský kraj.

Do roku 2014 bylo v  Jihočeském muzeu  nashromážděno na 900 tisíc sbírkových předmětů z oboru přírodních a společenských věd. Součástí fondu jsou i celé kolekce získané od soukromých sběratelů z oboru přírodních věd: L. Baťa, A. Mrázek, J. Pícha; uměleckých řemesel: Julius Červený (1841—1907), Karel Kneissl (1840—1930); numismatiky: J. Červený, Ignaz Wodiczka (1888—1936); národopisu a muzikologie: J. Beran, A. Šebestík a literární pozůstalosti regionálních osobností: Jos. Bartuška, F. Blumentritt, F. M. Čapek a další. K významným jsou řazeny zejm. přírodovědné dokladové kolekce hornin a nerostů, sbírka jihočeských vltavínů, regionální mykologická sbírka, sbírky botanické, ornitologické, zoologické, entomologické, dokladová kolekce savců Chráněné krajinné oblasti Blanský les. Společenskovědní obory představují archeologické sbírky včetně depotu hřiven ze starší doby bronzové, nálezů z jihočeských mohyl, souboru jantarových perel z hradu Dívčí Kámen nebo kolekce nálezů z doby římské v jižních Čechách. Oblast uměleckých řemesel reprezentuje kolekce biedermeierovského skla z novohradských skláren, výrobky z černého skla, tzv. buquoyského hyalitu, secesního skla z jihočeských skláren, keramiky firmy Koh-i-noor Hardtmuth, sbírky renesančního nábytku, předmětů z cínu, militarií a numismatická sbírka. Unikátní je soubor lidových podmaleb na skle, jihočeské lidové keramiky a plastiky, blatské lidové výšivky nebo kompletní soubory vybavení jihočeských nářaďových hamrů a další.

Vedle stálých expozic Jihočeského muzea pořádá každoroční tematické výstavy, přednášky, kulturně vzdělávací programy a poskytuje odborné služby, podílí se na systematické ochraně kulturního dědictví, na archeologické památkové péči a na řešení celostátních i mezinárodních badatelských a vědecko-výzkumných úkolů.

Při muzeu se 1929 ustavila Vlastivědná společnost jihočeská s přírodovědnou, historickou a etnografickou sekcí. Po jejím zániku 1949 vznikly a nadále působí: Historický kroužek (od 1972 Historický klub), Národopisný kroužek (od 1998 Národopisné sdružení) a Regionální leteckohistorická společnost. V přírodovědných oborech s muzeem spolupracují Jihočeská pobočka Československé společnosti entomologické při Akademii věd České republiky, Jihočeský ornitologický klubMykologický klub.

Muzeum periodicky vydává 4 tituly odborných a vědeckých časopisů: Jihočeský sborník historický (od 1955), Sborník jihočeského muzea, Přírodní vědy (od 1958), Archeologické výzkumy v jižních Čechách (od 1983) a Výběr (čtvrtletně od 1964).

V letech 2012—2014 prošla hlavní budova muzea v Dukelské ulici celkovou rekonstrukcí a modernizací. Dostala novou střechu, fasádu, interiéry byly vybaveny moderními technologiemi. Vnitřní prostory se rekonstrukcí opět vrátily k původnímu záměru a účelu svých zakladatelů tím, že dodatečně vytvořené depozitáře a kanceláře v přízemí budovy byly přesunuty do nových prostor půdní vestavby. Zásadní změnou prošel hlavní vchod pro návštěvníky muzea, který je nyní ze Senovážného náměstí.