Přemysl Otakar II.

Druhorozený syn Václava I. (1205—1253) a Kunhuty Štaufské († 1248), od 1247 markrabě moravský, 1253—1278 král český (korunován 1261).

Jeho vláda byla obdobím velkého rozmachu přemyslovského státu. V domácí politice se snažil upevnit panovnickou moc na úkor šlechty, podporoval rozvoj hospodářství, kolonizaci pohraničních území, zakládání klášterů a měst. K jeho významným městským fundacím patřilo rovněž založení města Českých Budějovic v polovině 60. let 13. století. Lokátorem nového, v rozsáhlé oblasti jižních Čech teprve druhého města se stal zvíkovský purkrabí Hirzo, jehož osoba je spjata i s dalšími královskými podniky na jihu Čech. Na jaře 1265 zavítal do Budějovic i jejich královský zakladatel, aby dohlédl na postup prací; svůj vztah k městu vyjádřil též o 2 roky později, když nechal v kostele českobudějovického dominikánského konventu vybudovat na památku své manželky Markéty Babenberské († 1267) kapli svaté Markéty.

Na přelomu 60. a 70. let 13. století vyvrcholila Přemyslova mocenská expanze, kdy se pod jeho vládu postupně dostaly vedle Čech a Moravy i Rakousy, Štýrsko, Chebsko, Korutany, Kraňsko, Vindická marka, Pordenone, Cividale a Aquileia. Po 1273 se však jeho mocenské ambice dostaly do přímého střetu s nově zvoleným římskoněmeckým králem Rudolfem I. Habsburským (1218—1291), jehož volbu neuznal. Zahraniční izolace a povstání části šlechty v alpských i českých zemích (pod vedením Vítkovců) výrazně oslabily postavení českého krále, který byl nucen vzdát se všech získaných území a podržel si pouze Čechy a Moravu, které mu Rudolf udělil v léno (1276). Pokus o zvrat nepříznivého vývoje vyústil v Přemyslovu porážku v bitvě na Moravském poli (26. 8. 1278), v níž padl. Královy ostatky byly uloženy ve Znojmě, 1296 převezeny do pražského kláštera na Františku a 1373 přeneseny do chrámu svatého Víta na Pražském hradě.