ZAVŘÍT MENU

obchod

Směna zboží, pro jejíž rozvoj měly České Budějovice od svého založení výhodné geografické podmínky i podporu královské moci.

Město bylo vystavěno na staré obchodní cestě vedoucí z mýtního místa na Dunaji, Mauthausenu, na sever. Vznik města Cáhlova (Freistadt) na rakouské straně stabilizoval dopravní linii na ose Cáhlov – Kaplice – České Budějovice v obchodu s Podunajím, což 1351 potvrdil Karel IV. (1316—1378) privilegiem na právo cesty. Nové spojení přesouvalo dunajský obchod s Českým královstvím, zvláště obchod solí, ze Zlaté stezky vedoucí z Pasova do Prachatic, dále na východ po proudu Dunaje.

České Budějovice se rozkládaly v oblasti, pro níž byla až do novověku typická převaha velkých dominií. Jejich majitelé, zejm. Rožmberkové, si zajišťovali pro svá města a tržní osady samostatná obchodní spojení. České Budějovice vedly po celé 16. století zápasy o obchodní privilegia (příjmy ze silnic, právo skladu, kontrola nákladu). Zboží bylo jen zčásti určeno pro místní trh, z větší části směřovalo do Prahy, do středních a východních Čech a na západní Moravu. Zemědělské produkty, jako obilí, ryby, zvěřina, pivo, slad, tvaroh, sýry, med, vejce a omastky, přicházely na trhy i v rakouských městech. Do Rakous byl hnán také dobytek. Od 15. století jsou známy rozsáhlé dodávky sukna a kůží na trhy v Linci. Důležitým exportním artiklem bylo stříbro, kutnohorská měď a cín z Krušnohoří. České Budějovice měly užitek z dálkového obchodu ze Slezska, Lužice, Polska a z Pobaltí do alpských zemí a Itálie a opačným směrem. V ungeltním tarifu z 1364 je doložen dovoz mořských ryb a polského sukna. Pro zásobování Čech solí měly rozhodující význam dodávky ze Solné komory. Značný podíl na dálkovém obchodu připadl štýrskému železu. Významný byl dovoz vína z uherské oblasti a z Dolních Rakous. Od sklonku 15. století byli kupci z Českých Budějovic účastni na trzích v Linci, jež získaly mezinárodní význam. Nakupovali tu zejm. koření, drahé látky, mýdlo, hedvábí, jemnou přízi, skleněné a železářské zboží, vlnu. Benátské (italské), jihoněmecké, zvláště norimberské zboží (např. tisky, hrací karty), jakož i výrobky z hornorakouských a alpských měst dodávali do Prahy a dalších českých měst. Ungelt a jiné poplatky z dálkového obchodu a místního trhu tvořily jen malou část příjmů města, zisk z obchodu a řemesel, především potravinářských, textilních a kovodělných, jejichž produkty byly určeny pro vzdálené trhy, zajišťoval schopnost platit městské dávky. Právo nuceného skladu umožňovalo kupcům z Českých Budějovic podílet se na dálkovém obchodu.

Rozvoj obchodu negativně ovlivnila třicetiletá válka. Snížil se dovoz zboží. K omezení obchodu došlo i na počátku 18. století, kdy 1736 zrušil Karel VI. (1685—1740) městské právo skladu. Hospodářská politika tereziánského státu nebyla již založena na posilování financí měst privilegováním, ale opírala se o výrobu zboží. V Českých Budějovicích zůstala rozhodující řemeslnická malovýroba. Specializací výroby pro vzdálené trhy se České Budějovice nemohly rovnat např. blízkému Jindřichovu Hradci ani vzdálenému Liberci. Vzhledem ke své geografické poloze a stávající dopravní síti zůstaly České Budějovice důležitým centrem obchodu s rakouskými zeměmi a Bavorskem. Přispěla k tomu od 17. století rozšiřující se říční doprava po Vltavě do Prahy. Spojení s podunajským obchodem posílila ve 20. letech 19. století stavba výkonné koněspřežní železnice mezi Českými Budějovicemi, Lincem a Gmundenem. Toto spojení, zajišťující snadnou a rychlou přepravu velkého objemu zboží, nahradil 1868—1874 vybudovaný železniční uzel spojující České Budějovice s Vídní, Plzní, Prahou a také s Moravou. Mezi důležitá obchodní centra zařadila České Budějovice také skutečnost, že byly ve 2. pol. 19. století městem průmyslu. Poloha Českých Budějovic v jižní části Čech způsobila převážnou orientaci obchodu na rakouské země (severní část Horního Rakouska a velká část Dolního Rakouska) a jakousi zprostředkovatelskou úlohu města v obchodu mezi jednotlivými zeměmi. Nejvýznamnější průmyslové podniky vyvážely své výrobky i do vzdálenějších oblastí světa.

V rámci jižních Čech zůstávaly České Budějovice nejdůležitějším obchodním centrem, kde se soustředil především obchod koloniálním zbožím; velkoobchod koloniálním zbožím založil 1899 Antonín Stecher (1863—1927), železným zbožím, obilím, dřívím (buquoyské skladiště dříví na Malši, schwarzenberské sklady na Vltavě), obchod nábytkem vyráběným v Českých Budějovicích, Lišově nebo Ledenicích, ale také o obchodu vínem např. František Herink (1856—1911). Někteří méně zámožní jednotlivci se začali sdružovat, čímž vznikaly obchodní společnosti, rozdělené podle své struktury a působnosti do 5 typů: veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti se zabývaly výhradně obchodní činností; akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným a komanditní společnosti na akcie měly širší působnost. Kromě nich byla zakládána také družstva zaměřená na obchod. Od konce 19. století se rozvíjel především maloobchod; 1892—1904 docházelo k vybourávání podezdívek v podloubí, čímž vznikaly výkladní skříně a reprezentativnější vstupy do obchodů. Obchod se soustředil především do nejfrekventovanějších ulic, nazývaných potom obchodní ulice nebo obchodní třídy; v Českých Budějovicích mezi ně patřila zejm. ulice U Černé věže (1945—1946 nesla dokonce název Obchodní ulice) a Krajinská třída. V nich se nacházely hlavně specializované obchody, neboť obchod potravinami měl tendenci se co nejvíce přibližovat konzumentům, a byl tudíž rovnoměrně rozmístěn po celém městě. Maloobchod zůstával z větší části v rukou drobných soukromníků. Koncem 19. a v 1. pol. 20. století se počet maloobchodníků v Českých Budějovicích pohyboval mezi 800—900. V době První republiky přibylo několik specializovaných obchodů s fotopotřebami, radiopřístroji a elektrickým zbožím, ale také obchody se sportovními potřebami a motorovými vozidly. Důležitou organizací obchodníků stejně jako řemeslníků byla živnostenská společenstva, která vznikla 1859 náhradou za již přežitou cechovní organizaci; hájila navenek zájmy svých členů a zajišťovala jejich odbornou kvalifikaci. Obchodníci se kromě toho sdružovali do různých organizací obligatorních, které měly pevnou strukturu (zejm. Obchodní a živnostenská komora, obchodní grémia), nebo dobrovolných (jednoty, spolky), které byly často odborně zaměřeny. Podstatnou složku obchodu tvořily rovněž trhy, které zprostředkovávaly obchodní kontakt mezi městem a venkovem; rozvoj maloobchodu a vznik obchodních domů v 1. třetině 20. století však zatlačil tradiční trhy do pozadí.

Vznik ČSR roku 1918 postavil českobudějovické i ostatní jihočeské obchodníky do nevýhodné situace, neboť byly přerušeny tradiční obchodní kontakty s rakouskými zeměmi a musely být navazovány nové vztahy s vnitrozemím nebo překonávány obtíže zahraničního obchodu. Dalším opatřením, které českobudějovické obchodníky poškodilo, bylo zavedení nedělního klidu v obchodech (platilo pouze pro České Budějovice, nikoli pro okolní města); v neděli totiž přijížděli do města lidé z venkova za nákupy a neděle platila za jeden z nejživějších obchodních dnů. Výhodou se naproti tomu stala hustá silniční síť, neboť v té době se začala vedle dopravy zboží po železnici uplatňovat též doprava automobilová. Ve 30. letech 20. století a ještě po druhé světové válce působilo v Českých Budějovicích zhruba 600—700 maloobchodníků a okolo 100 velkoobchodních firem nebo jejich poboček, z čehož zhruba třetina se zabývala obchodem s potravinami.

V letech 1948—1951 došlo v několika etapách k postupnému znárodnění obchodních firem a soukromý obchod tím zanikl. Obchod zůstal v období 1948—1989 rozdělen výhradně na státní a družstevní (dominantní postavení na venkově mělo spotřební družstvo Jednota), přizpůsoboval se ekonomickým podmínkám a několikrát změnil svou organizační strukturu i působnost. Maloobchod zajišťovaly v síti svých prodejen podniky zaměřené na určité obchodní artikly, např. Drobné zboží, Oděvy, Textil, Obuv, Potraviny, Ovoce a zelenina, Domácí potřeby, Kniha apod. Nejvýznamnější z těchto podniků byly Potraviny, pod které patřilo v Českých Budějovicích počátkem 80. let kolem 160 prodejen. Důraz byl kladen především na zřizování samoobslužných prodejen a velkoprodejen, kterých postupně vzniklo 35, ale také na stavbu nových obchodních domů. Celkový počet českobudějovických prodejen se pohyboval mezi 450—500. Po 1980 došlo k rozšíření obchodní sítě o některé speciální obchody, např. Safír, Bohemia, Eso nebo Luxus, které měly uspokojit náročnější zákazníky.

Od 1990 přešla převážná část dřívějších státních nebo družstevních obchodů do rukou soukromníků nebo nově vzniklých obchodních společností. Transformaci spolu s prudkou devalvací měny na konci 1990 zahájily restituce a 1991—1993 tzv. malá privatizace formou aukce jednotlivých provozoven, nejčastěji do nájmu tuzemských a v další etapě i zahraničních osob. Velkou privatizaci, jejíž součástí se stala 1992—1994 kuponová privatizace, provázel vznik investičních fondů a vstup zahraničního kapitálu. Do pohybu byl uveden bezprecedentní objem majetku. Pražská burza cenných papírů poprvé začala obchodovat 6. 4. 1993. V Českých Budějovicích 1993 vznikla Okresní hospodářská komora se sídlem na Husově třídě č. 9, volně navazující na činnost Obchodní a živnostenské komory, ukončenou 1948. Během desetiletí se zcela se změnil obraz bankovnictví, liberalizace průmyslu a obchodu byla provázena rychlými změnami subjektů, ale i častými úpadky. Česká koruna se 1995 stala volně směnitelnou měnou. Na trhu se etablovaly zahraniční firmy a nové značky, stejně jako second handy, zastavárny a bazary. Ve 2. pol. 90. let proběhla série stabilizačních programů, započaly přípravy na vstup ČR do Evropské unie. Změnily se nákupní zvyklosti, menší časté nákupy v samoobsluhách a specializovaných prodejnách v blízkosti bydliště či pracoviště stále větší měrou nahrazovaly jednorázové velké nákupy včetně nepotravinářského zboží (drogerie, elektrospotřebiče, elektronika, kuchyňský a sanitární sortiment, obuv, textil aj.), spojené s dojížděním do nákupních center rostoucích na periférii. K platbám v hotovostí postupně přibyly úhrady prostřednictvím platebních karet. Výstavba supermarketů, hypermarketů a dalších obchodních i servisních zařízení, v prvé řadě komplexu mezi Strakonickou třídou Pražskou třídou, hluboce zasáhla do podoby obchodu a života města. Obchodní domy První republiky a 70. let 20. století ztratily vlivem konkurence na původním významu, nezávislí malí i střední obchodníci zaznamenali citelný propad. Průvodním jevem se staly asijské obchody s levným textilním a doplňkovým sortimentem, často otevřené do ulice či podloubí v historickém centru města. Tradiční trhy se s výjimkou příležitostných akcí omezily na stánkový obchod se zemědělskými výpěstky na Piaristickém náměstí. Poměr vah v maloobchodě ovlivnilo v roce 2000 zahájení provozu samoobslužného velkoobchodu Makro Hrdějovicích, určeného pro registrované podnikatelské subjekty, ale s ohledem na evidovaný počet podnikajících osob dostupné pro většinu rodinných nákupů. Na náměstí Přemysla Otakara II. otevřela 2001 v místě bývalého hotelu Slunce táborská obchodní společnost Dvořák spolu s hotelovou částí i první obchodně společenské centrum ve městě. Na počátku 21. století byly ve městě zastoupeny v některém z 20 autosalonů a nemenším počtu autobazarů téměř všechny značky automobilů, prodávané na západoevropských trzích. Přes regulovaný trh s byty působilo přímo ve městě na 80 realitních kanceláří a firem různé velikosti a významu. Znovu oživeným druhem obchodu s uměním se vedle komerčních galerií a obchodníků s antikvitami staly např. pravidelné aukce umění, pořádané společností Trans Ars Jaromíra Procházky (* 1951).

Nově se vytvořila struktura velkoobchodu a dodávek pro podniky. Většina velkých obchodních společností striktně centralizovala nákup i prodej a vybudovala svou distribuční síť včetně vlastní dopravní flotily nebo zčásti využívající vnějších služeb, např. zasilatelství. Podstatná část průmyslových podniků, zejm. zaměřených na subdodávky pro automobilový průmysl (Bosch, Motor Jikov, Motoco aj.), si vytvořila prakticky uzavřený logistický systém. Exportéři s rozvojem obchodu začali zakládat dceřiné obchodní společnosti, obchodní střediska nebo konsignační sklady v zahraničí (např. Budějovický Budvar, Gama Koh-i-noor Hardtmuth) Alternativní model kombinace prodeje vlastních výrobků se zbožím od jiných dodavatelů představila logistická centra Madety, centrální sklad při Rudolfovské třídě a v Jesenici u Prahy.

Ve městě v 90. letech zřídily své sídlo specializované obchodní firmy, např. Zepter International s. r. o., reprezentující dlouhé období neužívanou formu přímého prodeje a působící od roku 1991 v rekonstruované Zátkově vile na Husově třídě č. 11. Republikové zastoupení světového výrobce chladících a klimatizačních systémů Carrier Transocold ČR s. r. o. nalezlo sídlo od 1991 v Nemanické ulici č. 7. Dodavatel zemědělské techniky Agrozet České Budějovice a. s. v ulici U Sirkárny č. 30 měl k 2005 celkem 15 provozů včetně velkoobchodu náhradními díly a sítě vlastních prodejen s názvem AZ centrum. Jako první v ČR byla otevřena 1993 v Českých Budějovicích filiálka a následně zřízena i centrála největšího rakouského drogistického řetězce dm drogerie markt s. r. o. v sídle na Lannově třídě č. 29a, která do konce roku 2005 otevřela 113 filiálek v celé ČR. Firmu na prodej a servis techniky pro stavebnictví Tonstav-Service s. r. o. založil 1996 Jiří Tonzar (* 1964). Po spojení s rakouským koncernem Lorencic GmbH se provozovny přestěhovaly od 2005 do Okružní ulice čp. 630. Essa s. r. o., velkoobchodní společnost s rakouským kořením značky Almi pro masnou výrobu a konzervovanými potravinami, prodávanými pod vlastní značkou, vystavěla nové sídlo v Okružní ulici čp. 34. Největší tržní podíl na regionálním trhu s elektroinstalačním materiálem postupně získala od počátků z 1991 velkoobchodní firma Aspera, v Dubičném čp. 104. Celostátní působnosti dosáhla společnost Aquazona, která 1992 zakoupila velkoobchodní sklad na náměstí Bratří Čapků č. 1 v Rožnově a orientovala se na vybraný sortiment rybářských potřeb a rozvoj maloobchodní sítě.

Přes nevelké produkční a obchodní zázemí ve městě v oboru informačních technologií vzniklo sérií fúzí a transformací v 90. letech, na jejichž počátku stály českobudějovické Libra Electronics s. r. o. CAD Studio s. r. o., jedno z největších obchodních počítačových konsorcií v České republice: skupina AAC se sídlem v Chelčického ulici č. 15, spojovaná zejm. s aktivitami podnikatele Ladislava Marka (* 1967) a dosahující obratu až 7 mld. korun. K 2005 byla Libra Elektronics a. s. v likvidaci a AAC Solutions s. r. o. se přejmenovala na Xanadu s. r. o.

S pádem posledních celních bariér po vstupu ČR do Evropské unie 2004 se dále zlepšily podmínky pro obchod a snížily se transakční náklady. Roční export v Jihočeském kraji představoval asi 90 mld. Kč, z toho 38,8 % celkového objemu zboží směřovalo do Německa, 21 % do Rakouska 7,7 % do Francie. Mimořádně naléhavým problémem se stal rozvoj komunikací

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

řemesla a živnosti 

AUTOŘI:
PhDr. Jiří Kopáček
PhDr. Daniel Kovář
PhDr. Zdeněk Šimeček CSc.

LITERATURA:
  •      BÖHM, Ferdinand, ed. České Budějovice: obraz sociálního, kulturního a národohospodářského života města. České Budějovice: Böhm, 1928. 214 s.

    [s. 146.]
  •      Šimeček Z., 1971: Obchod jižních Čech s Rakousy ve 2. pol. 15. a na počátku 16. století. ČSČH 19.

    [s. 683—703.]
  •      ŠIMEČEK, Zdeněk. Das Handelsbuch des Budweiser Eisenhändlers Nikolaus Bartlme (Bartholomé) 1560—1568. In: Mitteilungen des Oberösterreichischen Landesarchiv. 17. Band. Linz: Oberösterreichisches Landesarchiv, 1993. ISBN 3-900313-56-3.

    [s. 104—114.]