ZAVŘÍT MENU

cínařství

Umělecké řemeslo specializované na zhotovování předmětů z cínu.

Cínové artefakty měly v minulosti široké uplatnění nejen jako užitkové nádobí v domácnostech, ale zaujímaly významné místo i jako liturgické či cechovní náčiní. Pro výrazné zabarvení, snadné odlévání a poměrnou levnost se cín stal oblíbeným kovem nahrazujícím stříbro. Přibližně od 15. století se podle kvality rozlišovaly tři druhy cínu: jemný cín, který neobsahoval olovo, zkoušený cín s nejběžnějším poměrem legování 10 : 1 (tj. 10 dílů cínu a 1 díl olova) a málo kvalitní cín, míchaný v nižším poměru. Zatímco z jemného a zkoušeného cínu se mohly vyrábět nádoby na potraviny, nekvalitní cín se používal na výrobu ozdobných předmětů (vázy, kropenky, křtitelnice, svícny, rakve, kování aj.). V 19. století se začala používat nová slitina cínu s antimonem.

Kvalita cínu se dokládala značkami. Ty zaručovaly nejen technickou a výtvarnou úroveň artefaktu, ale poukazovaly také na vlastní osobu mistra patřícího k městskému cechu cínařů. Někteří cínaři znali i technologii odlévání zvonů a dělových hlavní. Sami se nazývali konváři. K výkonu řemesla byla potřeba dílna s pecí a příslušným vybavením, takže řemeslo přecházelo z generace na generaci. Cínaři patřili z větší části k středně zámožným měšťanům. V Českých Budějovicích byli na konci 14. století doloženi cínaři 1384—1385 Henslin 1397—1400 Hainczl. Lze předpokládat, že ještě po celé 15. století provozoval řemeslo ve městě vždy jeden konvář. Roku 1440 byl zmíněn Jan a 1482 Václav. Od začátku 16. století se výrobky z cínu stávaly běžnou výbavou měšťanských domácností, a proto se uživilo i několik konvářských mistrů současně. Konvář Štěpán († 1540) zaměstnával jednoho tovaryše a učedníka, což svědčí o poměrně velké dílně. Další konvář Štěpán († 1553) ovládal techniku výroby zvonů, jichž pořídil několik pro kostely v Českých Budějovicích i širokém okolí. V období 1523—1541 působil ve městě zároveň konvář Longin Less. Svému řemeslu vyučil tři syny, z nichž Martin odešel 1522 do Prahy a stal se švagrem proslulého zvonaře Brikcího z Cimperka. Usadil se na Starém Městě, kde byl 1571—1602 představeným konvářského cechu. Osvald, vnuk konváře Štěpána, se 1570 oženil s dcerou konváře Remigia Synczla; 1585—15911593—1598 byl členem městské vnější rady, 1592 zasedal mezi konšely. Jeho bratr Jakub († 1605) také provozoval v Českých Budějovicích konvářské řemeslo. Třetí z bratří, Jan, byl cínařem v Řezně.

Na přelomu 16. a 17. století se zabývali c. v Českých Budějovicích Eliáš Hirsch a M. Hirsch. Nástupcem M. Hirsche v domě i dílně v Široké ulici se stal Řehoř Klaffmiller, původem z Tyrol. Dalším výrobcem cínového nádobí byl od 1670 Jeroným Kryštof Poznanský z táborské cínařské rodiny. Vlastnil dům a dílnu v Piaristické ulici, kde 1722 zemřel. V roce 1724 se ve městě usadil cínař italského původu Jan Jakub Novelli († 1742), který 1730 vyrobil větší soubor nádobí pro slavnostní hostinu po dostavbě nové radnice. Části jídelních souborů se dochovaly z dílny cínaře Melchiora Katschkera z Třebnice († 1757).

Od 1744 pracovali ve městě opět dva cínaři. Jedním z nich byl Jan Michael Hillmayer. Od 1758 měl dílnu ve vlastním domě v Hroznové ulici. Patrně vyráběl hlavně cínové knoflíky. Na začátku 19. století zde měl cínařskou dílnu Jan Eser († 1823). V roce 1757 se oženil s ovdovělou Helenou Katschkerovou cínař Florián Migl († 1802). Cínařské řemeslo provozoval až do své smrti. Dílnu převzal Michael Schweighofer († 1865) a po něm jeho zeť Václav Schmidtmeyer, který ji 1889 prodal firmě Johann Stegmann und Söhne. V jejich zastoupení zhotovoval cínařské výrobky Václav Megerle († 1918), po jeho smrti dílna zanikla.

AUTOR:
Karel Pletzer

LITERATURA:
  •      KRATOCHWIL, Karl a MEERWALD, Alois. Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis: mit einer Sammlung von alten und neueren Sagen. Böhmisch Budweis : Karl Kratochwil & Comp, 1930. 568 s.

    [s. 353—361.]
  •      PLETZER, Karel. Českobudějovičtí cínaři v 16. a 17. století. In: Jihočeský sborník historický 1993. České Budějovice 1993, roč. 62, s. 93—98.

    [s. 93—98.]
  •      TISCHER, Friedrich. Böhmisches Zinn und seine Marken. Leipzig: Karl W. Hiersemann, 1928. xv, 329 s., 16 l. obr. příl