biskupství

Na území České republiky působí 2 arcibiskupství a 6 biskupství (bez titulárního biskupství litomyšlského), ustavených 973—1996; jedním z nich je i biskupství českobudějovické.

První neúspěšný pokus o zřízení diecéze na jihu Čech spadá do poloviny 17. století. Českobudějovická městská rada se však postavila proti, neboť se obávala jak možného omezení svých starobylých práv a svobod, tak i nákladů na vydržování biskupského dvora. Budějovičtí radní poukazovali na to, že město je dobře katolické, a za sídlo jihočeského biskupa doporučovali spíše na katolicismus teprve nedávno obrácený Tábor.

K ustavení biskupství v Českých Budějovicích tak došlo až v důsledku tereziánsko-josefinské státně církevní politiky, která poslání církve úzce spojovala s prosazováním veřejného blaha ve smyslu osvícenského absolutismu. Proces zřizování nového biskupství začal 9. 2. 1783, kdy císař Josef II. (1741—1790) jmenoval olomouckého sídelního kanovníka J. P. Schaffgotsche generálním vikářem pražské arcidiecéze se sídlem v Českých Budějovicích pro oblast Budějovického, Klatovského, Plzeňského, Prácheňského a Táborského kraje. Dvorským dekretem z 5. 12. 1783 panovník rozhodl o zřízení biskupství v Českých Budějovicích a dalším dekretem z 18. 4. 1784 jmenoval prvním biskupem J. P. Schaaffgotsche, který si měl vyžádat schválení od papežského stolce; zároveň mu byl ustanoven roční plat ve výši 12 000 zlatých. Rychlá realizace císařova rozhodnutí záležela na církevních místech. Pražský arcibiskup Antonín Petr Příchovský z Příchovic (1707—1793) požádal 15. 10. 1784 Svatý stolec, aby od jeho arcidiecéze oddělil kraj budějovický, táborský, prácheňský a klatovský a vytvořil z nich novou diecézi. Schválení arcibiskupovy žádosti došlo z Říma již 13. 12. 1784. Papež Pius VI. (1717—1799) zakládací bulou Cunctis ubique z 20. 9. 1785 slavnostně vyhlásil zřízení českobudějovického biskupství a za katedrální chrám ustanovil farní kostel svatého Mikuláše, při němž byla zřízena i katedrální kapitula. Císařovo konečné rozhodnutí v této záležitosti je datováno teprve 18. 1. 1789. Pastýřským listem z 1. 1. 1786 pak biskup Schaaffgotsche oznámil obyvatelům nové diecéze vznik českobudějovického biskupství.

Sídlem nového biskupa a katedrální kapituly se původně měl stát bývalý dominikánský konvent. Na žádost biskupa J. P. Schaaffgotsche však byla za biskupskou rezidenci určena nedávno postavená kolej piaristů. Dvorským dekretem z 27. 5. 1785 bylo nařízeno, aby úprava piaristické koleje na biskupskou rezidenci proběhla co nejrychleji a aby se co nejvíce šetřilo, neboť finanční zdroje diecéze byly omezené. Na rozdíl od ostatních českých biskupství neměly České Budějovice žádné statky, z nichž by plynuly nějaké další výnosy. Nová diecéze byla nejchudší v českých zemích, mj. pouze budějovický biskup nevlastnil letní rezidenci a ani plánovaná výstavba nové důstojnější katedrály nebyla nikdy realizována.

V letech 1785—2026 bylo do úřadu nejvyššího správce českobudějovického biskupství jmenováno celkem 15 duchovních hodnostářů, z nichž 12 se skutečně ujalo svých biskupských povinností. Právo jmenovat biskupy si podržel až do roku 1918 panovník, zatímco Svatý stolec jmenování pouze schvaloval. Prvním českobudějovickým biskupem jmenovaným přímo papežem se stal až Š. Bárta (1920). Nejvýraznější postavou na biskupském stolci byl J. V. Jirsík, za jehož episkopátu dosáhla českobudějovická diecéze největšího rozkvětu. V přehledu nejvyšších správců diecéze nebývá uváděn, vedle pražského světícího biskupa K. F. Průchy (1818—1883), který sice byl jmenován 1883 budějovickým biskupem, ale úřad ze zdravotních důvodů vůbec nepřevzal, ani další pražský světící biskup A. Eltschkner (1880—1961), kterého 1940 papežská kurie vybrala za nového českobudějovického biskupa, ale vzhledem k nesouhlasu německých okupačních orgánů nebylo jeho jmenování nikdy zveřejněno. V letech 1813—1815, 1850—1851, 1940—1947, 1972—1990 a 2014 stolec českobudějovického biskupa nebyl obsazen a správu diecéze vykonávali kapitulní vikáři volení, až na výjimky, kapitulou. Podobná situace nastala i v době internace biskupa J. Hloucha mimo diecézi (1952—1968). Pro řádný chod diecéze bylo důležité, že v dlouhých obdobích sedisvakance během nacistické okupace a komunistické totality spočívala správa diecéze v rukou schopných kapitulních vikářů Jana Caise (1878—1950), Antonína Titmana (1910—1969) a Josefa Kavaleho (1919—2011).

Rozloha a vnitřní struktura českobudějovické diecéze prošla četnými proměnami. V roce 1785 zahrnovala 4 tehdejší kraje, kde se nacházelo 60 měst, 52 opevněných míst, 2 778 vesnic, žilo zde 590 711 obyvatel, o jejichž duchovní život pečovalo 246 diecézních kněží, 39 řádových kněží a 84 kaplanů; nacházelo se zde též 23 mužských řeholních domů a 85 chudobinců. Rozsah území spravovaného českobudějovickým biskupstvím se zvětšil 1808 připojením Železnorudska a Grafenriedu. Roku 1937 přibylo ještě Vitorazsko, jehož správu zajišťoval českobudějovický biskup jako apoštolský administrátor již od počátku 20. let. Po mnichovském diktátu byl ze 134 farností českobudějovické diecéze nacházejících se na území odstoupeném Německu vytvořen zvláštní biskupský komisariát, jehož správa sídlila ve Vyšším Brodě. Koncem 1939 biskupský komisariát zanikl a jeho jednotlivé části byly spravovány apoštolskými administrátory z přilehlých diecézí Sankt Pölten, Linec, Pasov a Řezno; tento stav přetrval de facto do osvobození 1945, de iure až do počátku 1946. Poslední změny proběhly 1993 v souvislosti se vznikem plzeňské diecéze, kdy jí bylo postoupeno 89 farností v západní části českobudějovického biskupství o rozloze cca 2 500 km² s cca 115 000 obyvateli, kde působilo 19 kněží (všechny farnosti vikariátu Domažlice, část farností vikariátu Klatovy a Nepomuk). Zároveň došlo i k dílčím úpravám hranic, kdy bylo k českobudějovické diecézi přičleněno 7 farnosti od pražské arcidiecéze (a jedna farnost jí byla naopak postoupena) a 8 farností a jedna expozitura byly převzaty od královéhradecké diecéze. Další úpravy přibnesla léta 2013, kdy bylo zpět do pražské arcidiecéze vráceno 6 farností a další 2 farnosti byly předány biskupství brněnskému, a 2019, kdy byla řada farností sloučena. V roce 2026 se českobudějovické biskupství rozkládalo na území o rozloze 12 294 km², zahrnovalo území 4 krajů (Jihočeského bez Dačicka, a části Středočeského, Plzeňského a Vysočiny), kde žilo 733 959 obyvatel (z toho 279 988 katolíků); jeho 241 farností a 10 vikariátů administrovalo asi 150 správců (včetně řeholních kněží a zahraničních duchovních) a církevním účelům sloužilo přibližně 600 kostelů a kaplí.

Součástí diecéze je rovněž církevní školství, tj. 3 mateřské školy (v Českých Budějovicích), 2 základní školy (v Českých Budějovicích a Táboře), gymnázium a Teologická fakulta Jihočeské univerzity (obě v Českých Budějovicích) a 3 další církevní školská zařízení (v Českých Budějovicích, Pacově a Písku). Dále zde působí 2 diecézní centra (pro mládež a pro rodinu) a katechetické středisko. Sídlí zde rovněž několik mužských i ženských řádů a kongregací (zejm. salesiáni, petrini, cisterciáci a premonstráti, resp. boromejky, Kongregace Školských sester de Notre Dame a Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti).

Patrony diecéze jsou svatý Mikuláš a svatý Jan Nepomucký. Znak českobudějovického biskupství není historicky ustálen, neboť při svém vzniku žádný neobdrželo, a proto jednotliví biskupové užívali rodové erby anebo znaky osobní. Současná podoba znaku budějovického biskupství, vytvořená až 1983, spojuje atributy hlavního patrona diecéze svatého Mikuláše s atributy znaku papeže Pia VI. a pražského arcibiskupství.