ZAVŘÍT MENU

loutkářství a loutkové divadlo

Výroba loutek a loutkových divadel a druh divadla, jehož dominantním vyjadřovacím prostředkem je loutka vedená animátorem, skrytě či viditelně.

Počátky loutkářství v Českých Budějovicích jsou spojeny s érou kočovných loutkářů, jmenovitě s rodinami Kopeckých, Dubských Lagronů, které byly navzájem spřízněny. V prosinci 1856 vystoupil ve městě se svým divadlem Václav Kopecký (1801—1871), syn Matěje Kopeckého (1775—1847). V 80. letech 19. století zajížděla do města Arnošta Kopecká (1842—1914), vnučka M. Kopeckého. Kromě výrazného hereckého talentu se její jevištní projev vyznačoval citem pro hru s loutkou. Od 1891 hrával pravidelně po budějovických hostincích Václavův syn Jindřich (1846—1927). S manželkou Marií, roz. Charvátovou (1850—1921), původem z Českých Budějovic, hrál své loutkové produkce, v nichž nechyběla postava Kašpárka a Šimlíčka, nejčastěji v hostinci Česká chalupa České ulici. Součástí jeho produkcí bylo i vystoupení mechanických loutek a hra na flašinet. Po skončení aktivní činnosti (poslední představení, směšnohru Král ušatý, odehrál 1918) prodal loutky a divadelní fundus tělocvičné jednotě Sokol I a ve městě se usadil natrvalo. Závěr svého života prožil v zahradním altánu restaurace Bílá růže na Mariánském náměstí, odkázán na milodary občanů města. Zemřel v městském chudobinci. Jeho loutky se staly součástí sbírek Jihočeského muzea.

Současně s J. Kopeckým i po jeho smrti hrál loutkové divadlo ve městě Hynek Dubský (1875—1952), manžel Jindřichovy neteře Albíny. Nejpopulárnějším z třetí dynastie loutkářů působících na každoročních produkcích v Českých Budějovicích byl strakonický rodák Antonín Lagron (1852—1928). Tradice loutkářství Lagronů sahají až do 1725. Repertoár kočovných loutkářů, hrajících s marionetami, zahrnoval staré české hry (např. Posvícení v HudlicíchLešetínský kovářBerounské koláče) a hry s Kašpárkem.

Loutkové divadlo Sokola I a Sokola II spolu se suchovrbenskou loutkovou scénou a sdružením YMCA tvořily 1915—1935 pilíře loutkářství v Českých Budějovicích. Sokol I se 1923 přestěhoval do sokolovny za Besedou českobudějovickouOtakarově ulici, kde na nově zřízené loutkové scéně uváděl průměrně 30 představení ročně. Spolek působil pod vedením okresního školního inspektora R.Vondrušky a na repertoáru měl i loutkovou operu O rytíři Šnofoniovi. Pro toto divadlélko vytvořil v 2. polovině 20. let návrh na proscénium českobudějovický architekt K. Chochola. Po druhé světové válce se divadelní spolek pokusil na krátkou dobu obnovit svou činnost. Sokol II působil v Národním domě na Lineckém předměstí a činnost ukončil 1948. Ve 20. letech ve městě dále hrála loutkové divadlo Národní jednota pošumavská a Dělnická tělocvičná jednota. Hlavní cíl spolkové činnosti spočíval v pobavení a poučení dětského publika, ale tento druh divadla se těšil velké oblibě i u dospělého diváka. V době první republiky byla velmi populární rodinná loutková divadla, pro která se sériově vyráběly loutky, dekorace i rekvizity – jednalo se o zmenšeniny klasických loutkových scén. Ve 30. letech byla v parku Háječek postavena tzv. Kopeckého chata, kde správce parku Vilém Hnilička (1896—1957) pravidelně hrál spolu s dalšími loutkáři divadelní představení pro děti. Později se věnoval výrobě loutek – marionet.

V období 1935—1945 hrála Kampfova loutková scéna v kavárně Metropol na Mariánském náměstí, divadélko Svět loutek v Pětidomí v restauraci U Holšánů, za okupace pak v hotelu Grandnádraží. Svět loutek hrával pravidelně o sobotách a nedělích, každý týden uváděl novou premiéru. Repertoár tvořily pohádky jako např. Červená KarkulkaJak se strašidla zadejchala, Kašpárek učí Matěje. Ve 40. letech působila ve městě Loutková scéna PetrinumU Petrinů vedle kostela Růžencové Panny Marie, mezi jejíž nejúspěšnější inscenace se zařadilo nastudování pohádky Míček Flíček a hry českobudějovického rodáka L. Cibuzara Jak Janička zachránila bezhlavého rytíře. Ve 40. letech pořádal loutková představení soukromý provozovatel František Jinderle v Komenského ulici, kam chodily děti z blízké školy v Matici školské.

Vývoj loutkářství a loutkového divadla ve městě podstatně ovlivnilo 1949 založení stálé loutkové scény v Hradební ulici, která vznikla profesionalizací Loutkové scény města Českých Budějovic. Nadále se loutkovému divadlu věnovaly také amatérské spolky: např. Loutkové divadlo Závodního klubu ČERZ, činné 1954—1957. V 60. letech vznikla Stínohra (loutkářský soubor vojenského útvaru ČB), jejichž inscenace O milionáři, který ukradl slunce a Kouzelná křída byly prezentovány na celostátní přehlídce Loutkářská Chrudim. V 1977 založily učitelky mateřských škol loutkářský soubor vystupující od 1983 pod názvem Bodlinky. Využívaly plošných loutek, často vlastní výroby. Ke konci 80. let vznikly loutkové soubory Kuťásek a Černé divadlo. Po 1989 vznikaly nezávislé divadelní společnosti, které využívaly různé druhy loutek či prvky loutkového divadla (KvelbStudio dell´arte aj.). Loutkové principy nadále uplatňuje v některých svých inscenacích i scéna Malého divadla v Hradební ulici.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Malé divadlo 

AUTOŘI:
Jiří Černý
Mgr. Silvie Vojíková

LITERATURA:
  •      BEZDĚK, Zdeněk. Československá loutková divadla 1949/1969. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1973. 155 s.

  •      RADA, František. Když se psalo c.k.: ze života Českých Budějovic na počátku století. 1. vyd. České Budějovice: Nakladatelství České Budějovice, 1965. 242 s.

  •      RADA, František. Když se psalo T.G.M.: České Budějovice v prvním desetiletí republiky. 1. vyd. České Budějovice: Růže, 1970. 297 s.

  •      TOMAN, Jan. Matěj Kopecký a jeho rod. Vyd. 1. České Budějovice: Krajské nakladatelství, 1960. 208 s., [12] s. příl.

  •      DANĚK, Milan. Můj děd Vilém Hnilička. In: Jihočeský herold: časopis o historii a pomocných vědách historických. České Budějovice, 2001.

  •      VALENTA, Jiří, ed. a ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava, ed. Místopis českého amatérského divadla. Vyd. 1. Praha: IPOS – Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, 2001. 1. sv. ISBN 80-7068-154-3.

  •      VALENTA, Jiří, ed. Malované opony divadel českých zemí. Vyd. 1. Praha: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu v Praze, 2010. 411 s. ISBN 978-80-7068-238-8.