ZAVŘÍT MENU

malířství

Druh výtvarného umění.

Nejstarší dochovaná díla jsou nástěnné malbykostele Obětování Panny Marie z doby kolem 1300. Ze starší vrstvy středověké deskové malby se v důsledku ničivých požárů a opakovaných přestaveb nedochovalo jediné dílo. Z pozdní gotiky pochází několik maleb, uchovávaných ve fondech Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Patří k nim Madona z kostela Nejsvětější Trojice (kolem 1410) a jiné repliky roudnické verze mariánského obrazu z pozdější doby stejně jako další, většinou oboustranně malované pozdněgotické desky. Vynikající ukázkou této tvorby je zejm. mimořádně hodnotná votivní deska svatého Felixe a Adaukta z doby kolem 1450. Dokládá slavnou kapitolu jihočeské pozdní gotiky, kterou v m. charakterizoval návrat k předhusitské tradici krásného slohu, obohacený o aktuální tendence podunajského okruhu a švábské a porýnské školy. O vysoké úrovni knižní malby z této doby svědčí Graduál českobudějovický1410—1420. Gotická tradice přežívala v nástěnné malbě ještě hluboko do 16. století, jak dokládají fragmenty fresek ambitu v dominikánském konventu či zajímavý soubor realizovaný v poslední čtvrtině 16. století podle grafických předloh v kostele svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele.

Obnova města po třicetileté válce přinesla postupně nový barokní mobiliář. Podíleli se na něm domácí umělci lokálního významu, o jejichž díle je známo velmi málo. Patřili k nim např. Leopold Aichinger, Eliáš Andreas (asi 1640—1686), Karl Bonanella (1640—1717), Ferdinand Gottbewahr († 1721), Jan Pazourek (asi 1690—1766), Samson, J. Schuetz, M. J. Preiss, František Tarko (1651—1698), Jan Jakub Wirdt a další. O jejich uměleckém profilu vypovídá i fakt, že bylo-li potřeba zadat prestižní malířskou zakázku, obrátilo se město na cizího umělce.

Hlavní oltářní obraz do dokončeného kostela svatého Mikuláše vytvořil 1641—1649 vídeňský malíř Georg Bachmann (1613—1652). Oltářní obrazy do špitálního kostela svatého Václava byly 1670 objednány v Praze u Karla Škréty (1610—1674). K realizaci fresek byl do Českých Budějovic z Prahy povolán bavorský malíř Jan Adam Schöpf (1702—1772), který 1729 vyzdobil interiér kaple Smrtelných úzkostí Páně, 1730 vytvořil rozsáhlou alegorii Spravedlnosti v radniční síni a 1740 vyzdobil nástěnnými malbami jižní závěrovou kapli Smrti Panny Marie v katedrále svatého Mikuláše. Největší freskař českého baroka Václav Vavřinec Reiner (1689—1743) je autorem maleb v poutním kostele Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě. Prestižní zakázku dostal od městské rady i proslulý rakouský malíř pozdního baroka Franz Anton Maulbertsch (1724—1796), který 1760 dodal do kostela svatého Mikuláše oltářní obraz svatého Jana Nepomuckého (později přemístěn do kostela svatého Jana Nepomuckého). Z jeho dílny pochází i zdejší oltářní obraz svaté Anny, dokončený 1771.

Nejvýznamnějším českobudějovickým malířem byl F. J. Prokyš, který žil ve městě od 1759. Tento rokokový malíř dodal kromě dalších příležitostných zakázek oltářní obrazy do dominikánského konventu (Panna Marie Růžencová 1769 a svatá Anna 1780) a kapucínského konventu u kostela svaté Anny (svatá Anna 1773). Prokyšovým nejrozsáhlejším dílem, které charakterizuje jeho smysl pro živou barevnost a dramatickou kompozici, je fresková výzdoba kostela Nejsvětější Trojice z 1763.

M. 19. století, zvláště jeho 1. pol., žánrově naprosto ovládla veduta. Mezi jejich autory nalezneme jak přední středoevropské krajináře v čele s Eduardem Gurkem (1801—1841), tak i řadu místních, spíše příležitostných autorů, mezi nimiž vynikl V. B. Juhn. Umělecky nejhodnotnější pohled na město 2. pol. 19. století představuje nedochovaný olej z 1871 od Julia Mařáka (1832—1899).

Se zvýšenou aktivitou katolické církve ve 2. pol. 19. století získávala opět výrazný prostor v malířské tvorbě náboženská tématika. Triptych pro hlavní oltář kostela svatého Václava vytvořil 1869 Josef Václav Hellich (1807—1880). Náboženskými náměty se kromě portrétů prezentoval také budějovický malíř Bartoloměj Čurn (Tschurn) (1824—1902), autor křížové cesty na jižním průčelí děkanství (odstraněna 1912), nebo budějovický rodák F. B. Doubek, jinak oblíbený autor žánrových výjevů. Především žánru se věnoval Vilibald Nový (1872—1903).

S koncem 19. století se obrací pozornost řady malířů k zobrazení městských prostranství a historické architektury. Za svého působení v Českých Budějovicích se těmto námětům intenzivně věnovali Ludvík Kuba (1863—1956) a G. Brauner. Zachycením měšťanských domů či kresebnými rekonstrukcemi již zaniklých městských bran a hradebních věží vynikl F. Blumentritt. Historická architektura se stala na počátku století rovněž předmětem zájmu H. Kotta. Naopak R. Kristinus osvědčil na přelomu 19. a 20. století své malířské schopnosti nejvýrazněji při výzdobě architektury, jak dokládá sgrafitový městský znak na vodárenské věži nebo figurální malba na vlastním domě v Hroznové ulici č. 1. V souvislosti s výzdobou interiéru novostavby Městské spořitelny zanechal v Českých Budějovicích stopu Ferdinand Matthias Zerlacher (1877—1923), člen vídeňského spolku Secese.

Se vznikem Československé republiky došlo k oživení uměleckého života. V roce 1925 bylo založeno Sdružení jihočeských výtvarníků, v jehož čele stanul E. Pitter. Mezi náměty převládala jihočeská krajina, jak to dokládají díla Julia Bouse (1878—1944), A. Trägera, O. Matouška, J. R. Schustera, z mladší generace umělců tvorba Jana Bulíře (1904—1986) nebo J. Pešťáka. V tvorbě členů sdružení však nechyběly ani zátiší, portréty či figurální malba, jíž se věnoval T. Pchálek. Protipólem Sdružení jihočeských výtvarníků, vycházejícího z klasicky pojímané malby, se stala počátkem 30. let 20. století avantgardní umělecká skupina Linie, reagující na aktuální podněty soudobého evropského umění. U zrodu skupiny stál E. Pitter spolu s Jos. Bartuškou, K. Fleischmannem, O. Nouzou. Tvorbu skupiny však záhy významně obohatili také Richard Lander (1904—1982), A. Novák a K. Valter. V rámci umělecké skupiny Jih působil dosud nedoceněný František Kouba (1906—1938). V souvislosti s činností Družstevní práce byla vydávána grafika K. Štěcha, Viktora Vorlíčka (1909—1976) a dalších.

Symbolicky i fakticky otevírá kapitolu výtvarného umění 2. poloviny 20. století a počátku 21. století rok 1950, kdy oficiálně ukončilo svou činnost Sdružení jihočeských výtvarníků. Vedle umělců, kteří svou uměleckou dráhu zahájili či rozvinuli již v meziválečném období, se objevila nová generace autorů, kteří pak od 60. let 20. století nacházeli svůj osobitý výraz – J. Halla, M. Nováček, J. Tichý. Umělecká tvorba zároveň začala přerůstat dosavadní tradiční hranice a prosazovat se i v dosud okrajových a podceňovaných oblastech. V oblasti tapiserie se výrazně prosadil J. Tichý, na poli ilustrace V. Boukal, v oblasti plakátu R. Postl. Někteří umělci se ve 2. pol. 20. století vraceli k motivu jihočeské krajiny. Zatímco A. Novák, M. Peterka nebo Jaroslav Hejný (1918—1992) navazovali na tradiční pojetí krajinomalby, reprezentované v předválečném období malíři z okruhu Sdružení jihočeských výtvarníků, nové vidění krajiny naopak ve svých dílech zprostředkovávali Jan Cihla (* 1929), J. Műller, K. Valter, Jiří Zeman. V oblasti monumentální malby vynikl J. Cihla dnes nezvěstným malovaným panó Cesta svobody (1975) pro základní školu v Kubatově ulici a nástěnnou malbou EROS – Zahrada života (1985) pro Jihočeské biologické centrum Akademie věd České republiky. Snadno rozpoznatelným rukopisem se od 70. let 20. století prezentoval ve svých ilustracích a karikaturách V. Johanus. Přelom 70. a 80. let 20. století znamenal nástup nové generace umělců – M. Konráda, E. Prokopcové a J. Ptáčka. Pro vývoj výtvarného umění 2. pol. 20. století okrajové, avšak osobité svým zájmem o jihočeskou lidovou architekturu je dílo A. Terše.

Podobně jako v jiných oblastech života znamenal rok 1989 také v oblasti výtvarného umění uvolnění, symbolizované založením skupiny Kruh 89. Výrazný duchovní náboj, který se začal výrazněji objevovat v tvorbě některých umělců, se nejintenzivněji projevil v díle R. Brichcína.

 

AUTOŘI:
doc. PhDr. Jiří Kotalík CSc.
Mgr. Milan Šilhan

LITERATURA:
  •      DENKSTEIN, Vladimír. Podíl Č. Budějovic na díle A. Maulbertsche. Čes. Budějovice : [s.n.], 1935. 5 s.

    [s. 16.]
  •      DENKSTEIN, Vladimír a MATOUŠ, František. Jihočeská gotika. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953. 125 s. České dějiny ; sv. 11.

  •      PEŠINA, Jaroslav. Pozdně gotické deskové malířství v Čechách. Praha: Nákladem České akademie věd a umění, 1940. 217 s., 63 s. obr. příl.

    [s. 20.]
  •      PLETZER, Karel. Českobudějovičtí výtvarní umělci v 17. a 18. století. In: Jihočeský sborník historický 1991. České Budějovice 1992, roč. 60–61, s. 23—34 (doplňky a opravy slovníku výtvarných umělců).

    [s. 26.]
  •      Třicet pět let výtvarného umění a architektury v jižních Čechách. [Hluboká nad Vltavou]: Alšova jihočeská galerie, 1980. 278 s., [26] s. obr. příl.

  •      PAVEL, Jakub a ŠAMÁNKOVÁ, Eva. České Budějovice. 2., přeprac. vyd. Praha: Odeon, 1979. 234 s. Památky. Řada Městské památkové rezervace; Sv. 32.